Když dnes turisté procházejí úzkými uličkami barcelonské gotické čtvrti, málokdo tuší, že mezi obyčejnými domy stojí něco, co zmátlo celé generace historiků, kronikářů i obyvatel města. Několik obrovských korintských sloupů ukrytých v domě na ulici Carrer del Paradís bylo po stovky let považováno za téměř nadpřirozený objekt. Ve středověku se jim dokonce říkalo „Miraculum“, tedy zázrak.
Není těžké pochopit proč. Ve městě, které bylo po pádu Říma mnohokrát přestavováno, ničeno a znovu budováno, působily gigantické antické sloupy jako něco z jiného světa. V jedenáctém století už nikdo netušil, odkud se vzaly. Lidé žili doslova kolem nich, přistavovali k nim domy a vytvářeli kolem nich běžnou městskou zástavbu, ale původ monumentu se vytratil z paměti.
To je paradox evropských dějin. Často si představujeme, že lidstvo neustále směřuje kupředu a informace se hromadí. Ve skutečnosti Evropa po rozpadu Římské říše obrovské množství znalostí ztratila. Zmizely technické postupy, urbanistické plány i přesná znalost staveb, které předchozí civilizace vytvořila. Obyvatelé středověké Barcelony tak chodili kolem pozůstatků jedné z největších římských staveb na Pyrenejském poloostrově, aniž by věděli, co vlastně mají před očima.
Spekulace byly fantastické. Jedni tvrdili, že jde o pozůstatek akvaduktu, jiní v nich viděli hrobku nebo část paláce. Romantická představivost devatenáctého století pak přidala další legendy. Teprve archeologický výzkum v polovině devatenáctého století přinesl definitivní odpověď. Šlo o chrám zasvěcený císaři Augustovi, postavený v prvním století před naším letopočtem v době, kdy byla Barcelona známá jako Barcino.
Chrám stál na nejvyšším místě římského města a představoval symbol imperiální moci. Augustus nebyl jen vládcem. V římské propagandě byl téměř posvátnou postavou, která přinesla řád a stabilitu po občanských válkách. Stavba chrámů věnovaných císaři byla součástí obrovského politického projektu. Řím neovládal provincie pouze armádou. Ovládal je také monumentální architekturou, symboly a pocitem civilizační převahy.
Dnešní Barcelona je pyšná na gotické památky, modernismus i architekturu Antoniho Gaudího, ale právě římské vrstvy města často nejlépe ukazují, jak hluboké dějiny evropská města mají. Chrám Augusta byl kdysi dominantou celého prostoru. Měl pravděpodobně jedenáct metrů vysoké sloupy a stál na monumentálním podstavci. Dnes z něj zůstaly jen čtyři sloupy a část architrávu ukryté ve vnitrobloku nenápadného domu.
Ironií osudu právě tato nenápadnost chrám zachránila. Kdyby zůstal odkrytý, pravděpodobně by dopadl jako mnoho jiných antických staveb. Ve středověku a novověku totiž staré římské památky často sloužily jako zdroj levného stavebního materiálu. Kámen z antických budov mizel v kostelech, hradbách i obytných domech. To, co přežilo, často přežilo jen proto, že bylo zapomenuto nebo zazděno do novější zástavby.
Právě staré rytiny Barcelony z počátku devatenáctého století ukazují fascinující obraz. Antické sloupy tehdy doslova vyrůstaly ze střech obytných domů. Několik století fungovaly jako součást podkroví činžáku. Lidé kolem nich sušili prádlo, skladovali věci a vedli běžný život, zatímco pod jejich nohama stál pozůstatek římského impéria.
Velkou roli při záchraně a dokumentaci památky sehrál katalánský architekt a archeolog Antoni Celles i Azcona. Patřil mezi první osobnosti, které si uvědomily historickou hodnotu nálezu a snažily se jej odborně popsat. V době romantismu totiž začal prudce růst zájem o antické dědictví a evropská města si začala uvědomovat, že jejich minulost nesahá jen do středověku.
Příběh chrámu Augusta je zároveň připomínkou zvláštní lidské slepoty. Civilizace často chodí kolem vlastních dějin, aniž by je dokázaly rozpoznat. Lidé v Barceloně měli po staletí před očima jednu z nejvýznamnějších římských staveb ve městě, ale nedokázali ji správně pojmenovat. Ne proto, že by byli hloupí, ale protože historická paměť je mnohem křehčí, než si připouštíme.
Moderní společnost má pocit, že díky internetu a digitálním archivům už nic nezmizí. Jenže dějiny ukazují pravý opak. Stačí několik generací politických otřesů, válek nebo kulturních změn a původní význam staveb, symbolů či dokumentů se rozpadne. Chrám Augusta v Barceloně je proto mnohem víc než jen turistická atrakce. Je to důkaz, že i velké civilizace mohou zapomenout na vlastní minulost a z monumentální reality vytvořit legendu o zázraku.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
