Zatímco většina zemí NATO i jejich soupeřů teprve testuje prototypy šesté generace, diskuse o tom, co přijde po ní, už běží naplno. Myšlenka sedmé generace stíhacích letounů, o níž píše například Christian D. Orr pro National Security Journal, není utopií, ale logickým pokračováním vývoje, který sledujeme posledních třicet let. Tam, kde pátá generace přinesla dokonalé stealth technologie a senzorovou fúzi a šestá generace směřuje k síťové spolupráci pilotovaných a bezpilotních platforem, může sedmá generace představovat zásadní přelom – úplně nový způsob vedení leteckého boje.
Současné koncepty, které zkoumá americký letecký průmysl i britský program Tempest, vycházejí z předpokladu, že budoucí letouny budou schopné operovat v několika prostředích najednou – ve vzduchu, ve stratosféře i na hranici vesmíru. Tato koncepce se zrodila z potřeb moderního bojiště, kde hranice mezi doménami mizí a kde rozhoduje rychlost reakce i schopnost datového propojení. Odborníci sledující vývoj tzv. šestiapůlté a sedmé generace hovoří o kombinaci umělé inteligence, hypersonických pohonů a nových materiálů odolných vůči extrémnímu žáru, které by umožnily překonávat rychlosti přes Mach 5 a zároveň zůstat neviditelné pro radar.
Už nyní se objevují první projekty, které lze považovat za předchůdce této éry. Lockheed Martin představil koncept Vectis, bezpilotní stealth platformu pro tzv. kolaborativní boj (Collaborative Combat Aircraft), která má být schopna nejen útočných a elektronických misí, ale i samostatného rozhodování. Americká agentura DARPA vyvíjí program ANCILLARY, jehož cílem je vytvořit plně autonomní letoun schopný vertikálního startu a přistání bez nutnosti letištní infrastruktury. Tyto projekty naznačují, že světové armády se připravují na dobu, kdy lidský pilot už nebude nezbytnou součástí kokpitu, ale spíše operátorem celého roje inteligentních strojů.
Technologie je však pouze jedním aspektem. Neméně důležitá je změna samotné filozofie boje. Sedmá generace nebude jen o jednom letounu, ale o celém ekosystému spolupracujících dronů, satelitů a pozemních senzorů, které budou propojeny v reálném čase. Strategicky to znamená posun od individuálních misí k síťově řízeným operacím, kde rozhodování v mikrosekundách provede umělá inteligence dříve, než lidský pilot vůbec zaregistruje hrozbu. Tento přístup přináší nejen výhodu v rychlosti, ale i zcela novou definici převahy ve vzduchu.
Klíčovou roli v nové éře hraje hypersonická technologie. Jak upozorňuje specializovaný portál FlyAJetFighter, stroje schopné překonávat Mach 5 by zvládly urazit tisíc kilometrů za méně než deset minut. Taková rychlost znamená radikální zkrácení reakční doby při jakémkoli konfliktu a zároveň zásadní přehodnocení principů obrany, protože dnešní protiletadlové systémy nejsou schopny reagovat na cíl pohybující se touto rychlostí. Kromě pohonu se proto řeší i odolnost konstrukce, nové materiály a systémy chlazení, které musí zvládnout teploty dosahující několika tisíc stupňů Celsia.
Nové generace přinášejí také právní a etické dilema. Kdo ponese odpovědnost za rozhodnutí, které provede autonomní stroj? Jak se budou řídit pravidla války, pokud útočící platforma nebude mít pilota? A kde přesně končí obrana Země a začíná militarizace vesmíru? Právě poslední otázka je stále aktuálnější, protože očekávaná schopnost sedmé generace „opustit atmosféru“ a vést údery z blízkého vesmíru posouvá letectví do zcela nové dimenze.
Britská společnost BAE Systems přitom upozorňuje, že samotný pojem „generace“ může v budoucnu ztratit význam. Podle strategického ředitele pro bojové letectví Mika Baulkwilla se vývoj stává plynulým procesem a rozdělovat letouny do generací už přestává být relevantní. Jeho kolega Jonny Moreton doplňuje, že pokrok v umělé inteligenci a datové propojenosti bude probíhat průběžně, nikoli skokově. Sedmá generace tak nebude náhlým skokem, ale přirozeným vyústěním trendů, které probíhají už dnes.
Z vojenského hlediska by nasazení těchto technologií znamenalo zásadní proměnu rovnováhy sil. Země, která by dokázala sestrojit a provozovat plně autonomní hypersonickou platformu, by získala téměř nedostižnou převahu. Takový systém by byl schopen zasáhnout cíl kdekoli na Zemi během několika minut, a to bez rizika ztráty lidského života. Zároveň by to otevřelo nové otázky ohledně doktrín odstrašení, obranných strategií a mezinárodní kontroly zbrojení.
Z ekonomického hlediska zůstává otevřená otázka, kdo si takový vývoj bude moci dovolit. Zkušenosti s programem F-35 ukazují, že cena za každou novou generaci prudce roste. Pokud by se náklady na výzkum, testování a výrobu sedmé generace pohybovaly v řádech bilionů dolarů, přístup k těmto technologiím by získala jen úzká skupina států. Evropská unie, která nyní investuje do společného programu FCAS (Future Combat Air System), bude muset zvážit, zda se do takto náročného závodu zapojí, nebo se soustředí na kompatibilitu se Spojenými státy a Velkou Británií.
Sedmá generace je tak zatím především vizí, která spojuje sny leteckých inženýrů, představy stratégů i obavy politiků. První prototypy tohoto typu strojů pravděpodobně neuvidíme dříve než kolem roku 2050, avšak technologie, které ji umožní, se rodí už dnes. Pokud bude vývoj autonomních systémů, hypersoniky a umělé inteligence pokračovat současným tempem, může být to, co se dnes zdá nepředstavitelné, běžnou realitou během dvou desetiletí.
Nakonec tak nejde o otázku, zda sedmá generace vznikne, ale kdo ji dokáže postavit jako první – a jaké etické, strategické a ekonomické důsledky tím pro svět vytvoří.
(Kovář, National Security Journal, repro: youtube)
