Izrael zahájil 13. června 2025 operaci „Rising Lion“, masivní úder proti íránskému jadernému programu, vedení Revolučních gard a velitelským centrům. Podle analytiků šlo o největší koordinovaný vojenský zásah proti Íránu v novodobé historii. Cílem bylo zasadit režimu smrtelnou ránu, ochromit jeho infrastrukturu, zabít jeho mozky a vyvolat vnitřní rozvrat. Jenže plán nevyšel. Írán sice utrpěl těžké ztráty, ale režim přežil. A co víc, semkl se, konsolidoval a vyslal vzkaz: nejsme Irák, nejsme Libye. Přišli jste pozdě.

Podle analýzy řeckého serveru Pronews.gr nebyl výsledek izraelského úderu žádnou fatální ranou. Naopak, Írán těžil z týchž výhod, které tradičně chrání i samotný Izrael. Šlo o geografickou izolaci, soběstačnost klíčových sektorů a především dlouhodobou přípravu na podobný scénář. 

„Írán měl stejné výhody jako Izrael. Není snadné ho izolovat, ani vojensky pokořit,“ píše server ProNews. I přes ztráty se znovu potvrdilo, že teokratický režim v Teheránu není závislý na vnější pomoci a má silné zkušenosti s krizovým řízením.


Pokus Izraele podnítit zhroucení režimu zevnitř se ukázal jako zásadní omyl. Místo aby oslabily tvrdé křídlo, útoky posílily vnitřní kohezi režimu. Podle Wall Street Journal i Financial Times došlo k dalšímu upevnění vlivu Revolučních gard v hospodářství i bezpečnostních složkách. Elity se semkly, umírněná opozice byla umlčena, a stovky lidí byly zatčeny za údajné „spojení se Západem“. Odveta, kterou Írán později provedl, byla sice omezená (hlavně v podobě raket a dronů mířících na jižní Izrael), ale napáchala méně škody než očekávání.

Zásadním faktorem přežití Íránu je decentralizovaná struktura velení. Vojenské jednotky jsou rozptýlené, velení je schopné fungovat v izolaci a velitelské kryty jsou chráněny v podzemních komplexech. Ironicky i fakt, že se Teherán nikdy plně nespoléhal na sofistikované západní technologie, se ukázal jako výhoda: neměli co ztratit. A i když mezinárodní sankce devastují ekonomiku, režim si vyvinul alternativní sítě, od obchodování přes Irák až po černý trh se surovinami.

Íránští spojenci jako Hizballáh nebo šíitské milice v Iráku se tentokrát do boje nezapojili. Mnozí to považovali za slabost, ale právě absence širšího konfliktu umožnila Teheránu vyhnout se plnohodnotné válce. Režim se nemusel rozmělňovat v boji na více frontách a mohl se soustředit na udržení moci doma. Obyvatelé se sice potýkájí s výpadky elektřiny, výbuchem inflace a represí, ale vývoj paradoxně potvrdil mantru íránského státu, a to že vnější tlak legitimizuje vnitřní tvrdost.


Celý konflikt tak nevede ke změně režimu, ale k jeho radikalizaci. Izrael nezískal strategickou výhodu, pouze poslal varování. Írán neutrpěl smrtící ránu, jen další důvod, proč se nikdy nespoléhat na dialog se Západem. A svět mezitím sleduje, jak se ve stínu jaderného programu formuje nový status quo, který je cynický, represivní a bezvýchodný.