Ve světle výzkumu publikovaného letos v červnu v magazínu Scientific American, který prokazuje, že rozhodování o jaderném úderu může být ovlivněno psychologickými faktory jako předsudky, emoční sugestibilita nebo rétorické rámování, je na místě zásadní otázka: Je právní systém schopen ochránit svět, když je lidská mysl slabým článkem?

„Respondenti podporovali jaderný úder i při milionových ztrátách civilistů, pokud byl scénář prezentován jako obrana nebo záchrana vlastních vojáků,“ uvádí studie v Scientific American.

Jaké jsou tedy mezinárodní právní rámce, které (ne)chrání svět?

1. Smlouva o nešíření jaderných zbraní (NPT, 1968)

Cílem NPT je zabránit šíření jaderných zbraní, podpořit jaderné odzbrojení a umožnit mírové využití jaderné energie.

Problém však je, že NPT nezakazuje státům, které už zbraně mají (USA, Rusko, Francie, Čína, Velká Británie), je vlastnit, a také není právně závazný v otázce použití zbraně, pouze jejího šíření.

NPT čl. VI: „Každá smluvní strana se zavazuje vést jednání o ukončení jaderného zbrojení.“


2. Smlouva o zákazu jaderných zbraní (TPNW, 2017)

Jedná se o první mezinárodní nástroj, který výslovně zakazuje jakékoliv použití, vývoj, výrobu, skladování či vyhrožování použitím jaderných zbraní.

Problém TPNW spočívá v tom, že žádný z jaderných států ani členové NATO (včetně ČR) TPNW nepodepsali. Navíc USA aktivně tlačily na své spojence, aby se k TPNW nepřipojili.

Čl. 1 TPNW: „Každý stát se zavazuje nikdy za žádných okolností nevyrábět, nevlastnit ani nepoužít jaderné zbraně.“

Ale co když státní představitel nejedná racionálně? NATO v roce 2022 potvrdilo, že „jaderné zbraně jsou základním prvkem strategického zastrašování.“

I zde můžeme nalézt problém, neboť Aliance se stále spoléhá na možnost prvního úderu (first-use policy)a konečné rozhodnutí je politické, nikoli vojenské. A často je také velmi osobní.

V USA i ve Francii má prezident absolutní pravomoc odpálit jaderné zbraně. Není právně vázán žádným předběžným schválením Kongresu (v USA) nebo parlamentu.

Jsou USA jadernou velmocí bez právních brzd?

Ve Spojených státech amerických má prezident jako jediný ústavní činitel autoritu přikázat jaderný úder. Neexistuje povinnost poradit se s Kongresem ani soudy. Právní rámec je založen na národním velitelském řetězci (National Command Authority), nikoliv na demokratické kontrole.

Podle Congressional Research Service může americký prezident nařídit jaderný úder bez schválení jiným ústavním orgánem, což z něj činí jediného jednotlivce na planetě, který může zničit města během minut, a to i v případě psychologického selhání, nebo subjektivního přesvědčení, že je „pod hrozbou“.


V odborných kruzích se o této problematice často diskutuje. A jaké by mohlo znít doporučení pro reformu právních rámců?

Nabízí se změna národních zákonů v USA a Francii a zavedení nutnosti kolektivního rozhodnutí (např. premiér + prezident + předseda sněmovny), dále zavedení mezinárodního psychologického auditu (psychologické testování pro vrcholové představitele). Hovoří se také o závazku členů NATO přehodnotit své postoje ke smlouvě TPNW a vytvoření multilaterálního krizového rámce v OSN (Rada bezpečnosti by měla mít formální postup pro výzvu k zastavení jaderné eskalace).

Dnešní jaderný právní rámec, od NPT až po NATO doktrínu, nedokáže ochránit svět před nevratným rozhodnutím, které může být učiněno v důsledku emocionální manipulace, politické ideologie nebo prostého „špatného dne“.

Pokud nebudou do systému implementovány psychologické a demokratické pojistky, může být právní rámec stejně iluzorní jako bezpečnost, kterou má chránit.

Skutečnou pojistkou světa není smlouva na papíře, ale síla mysli toho, kdo drží klíč.