Když se v médiích mluví o válce na Blízkém východě, většina lidí si představí ropná pole, plynovody, vojenské základny nebo raketové systémy. Jenže realita dnešního konfliktu se postupně posouvá k mnohem citlivějšímu cíli. Stává se jím voda. A to nejen symbolicky, ale doslova. Údajný hackerský útok na vodárenské systémy v Jeruzalémě, o němž informovala skupina vystupující pod jménem Handala, přichází v době, kdy se zároveň objevují zprávy o útocích na odsolovací zařízení v Perském zálivu. Pokud se tyto informace potvrdí, může jít o jeden z nejnebezpečnějších posunů v moderní podobě konfliktu.

Skupina Handala zveřejnila prohlášení, v němž tvrdí, že pronikla do systémů zásobování vodou v Jeruzalémě a získala přibližně 200 tisíc interních dokumentů. Ve svém prohlášení uvádí otevřenou hrozbu: „Toto je jen začátek. To, co jste dnes viděli, je jen malá část našich schopností a vůle. Sionistický režim musí pochopit, že už nezbývá žádné bezpečné místo.“ Podle hackerů mají zveřejněné materiály dokazovat hluboký průnik do citlivých systémů, které jsou považovány za bezpečné.


Závažnost celé situace však nespočívá pouze v kybernetickém útoku. Mnohem větší otázkou je samotná infrastruktura, na kterou útok údajně mířil. Vodní systémy patří mezi nejzranitelnější prvky moderních států. Americká agentura pro kybernetickou bezpečnost CISA upozorňuje, že vodárenské systémy jsou dnes řízeny průmyslovými řídicími systémy a vzdálenými technologiemi, což z nich činí potenciální cíl pro kybernetické operace. 

Izrael je navíc na technologických řešeních vody mimořádně závislý. Kvůli nedostatku přirozených vodních zdrojů vybudoval v posledních desetiletích rozsáhlý systém odsolovacích zařízení na pobřeží Středozemního moře. Mezi nejdůležitější patří závody Sorek, Hadera, Aškelon, Palmachim a Ašdod. Podle údajů izraelské vlády dnes tato infrastruktura zajišťuje většinu městské spotřeby vody a patří k největším technologickým systémům svého druhu na světě. 

Právě tato závislost vysvětluje, proč se vodní infrastruktura stává strategickým cílem. Zničit rafinerii znamená poškodit ekonomiku. Zničit zdroj pitné vody znamená okamžitě ohrozit život milionů lidí.

Podobná logika platí ještě výrazněji v oblasti Perského zálivu. Tento region patří k nejsušším na planetě. Přirozené řeky zde prakticky neexistují, srážky jsou minimální a zásoby podzemní vody jsou omezené a rychle se vyčerpávají. Proto státy v oblasti investovaly obrovské prostředky do technologie odsolování mořské vody. Dnes jsou tato zařízení doslova životní tepnou regionu.

Země Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu kontrolují přibližně 60 procent světové kapacity odsolování a produkují zhruba 40 procent veškeré odsolené vody na světě. V celém regionu funguje více než 400 odsolovacích zařízení, která zásobují města, průmysl i zemědělství. Bez nich by se moderní život v oblasti prakticky zastavil během několika dní.

Závislost jednotlivých států je přitom mimořádná. V Kuvajtu pochází přibližně 90 procent pitné vody právě z odsolování mořské vody. V Ománu jde asi o 86 procent. Dokonce i Spojené arabské emiráty, které mají jednu z technologicky nejvyspělejších infrastruktur na světě, získávají z moře přibližně 42 procent své pitné vody.

Tento kontext vysvětluje, proč jsou zprávy o útocích na odsolovací zařízení tak alarmující. Nedávno se objevily informace o íránském dronovém útoku na odsolovací zařízení v Bahrajnu a současně íránské zdroje tvrdí, že Spojené státy zasáhly podobné zařízení na ostrově Kešm v Perském zálivu. Pokud by se tyto informace potvrdily, znamenalo by to otevření nové kapitoly konfliktu, v níž se cílem stává infrastruktura nezbytná pro přežití civilního obyvatelstva.


Historie navíc ukazuje, že vodní infrastruktura už byla terčem kybernetických operací. V roce 2020 izraelské úřady oznámily pokus o útok na vodárenský systém, který měl zasáhnout průmyslové řídicí systémy čerpadel. Analytici tehdy upozorňovali, že podobné operace mohou mít vážné důsledky, protože manipulace s chemickými procesy úpravy vody by mohla ohrozit zdraví obyvatel. 

Z právního hlediska jde o mimořádně citlivou oblast. Mezinárodní humanitární právo považuje infrastrukturu nezbytnou pro přežití civilního obyvatelstva za objekty, které mají zvláštní ochranu. Mezinárodní výbor Červeného kříže opakovaně upozorňuje, že útoky na vodní systémy mohou způsobit humanitární katastrofy, protože dopady se projeví okamžitě a postihnou celé obyvatelstvo. 

Právě proto je dnešní vývoj tak znepokojivý. Konflikty na Blízkém východě byly po desetiletí spojeny především s energetikou. Ropa a plyn určovaly strategické cíle, ekonomické zájmy i vojenské operace. V posledních letech se však stále častěji ukazuje, že skutečnou strategickou komoditou budoucnosti může být voda.

Odsolovací zařízení představují technologický zázrak moderní civilizace. Umožňují existenci velkých měst v pouštních oblastech a dávají státům možnost přežít v extrémních klimatických podmínkách. Zároveň se ale stávají kritickým bodem zranitelnosti.

Stačí jeden úspěšný útok na klíčové zařízení a miliony lidí mohou během krátké doby ztratit přístup k pitné vodě. To je důvod, proč bezpečnostní experti stále častěji varují, že příští velké konflikty nemusí být vedeny jen o území nebo o ropu. Mohou být vedeny o vodu.

A právě v této nové realitě se odehrává i současná eskalace mezi Izraelem, Íránem a dalšími aktéry regionu. Pokud se vodní infrastruktura stane běžným cílem vojenských nebo kybernetických operací, bude to znamenat zásadní změnu pravidel. V takovém konfliktu totiž nejde jen o strategii států. Jde o samotnou schopnost civilizace přežít v jednom z nejsušších regionů planety.



Zdroje: 1. Reuters o aktivitách hackerské skupiny Handala; 2. Background: Seawater Desalination in Israel; 3. CISA Water and Wastewater Sector; 4. Claroty analysis of Israeli water cyber attack attempt; 5. ICRC Water and Armed Conflicts