Český systém ochrany veřejného zdraví stojí na třech základních pilířích. Hygienická služba rozhoduje, Státní zdravotní ústav analyzuje a zdravotní ústavy měří. Na první pohled jde o logické rozdělení práce, které odpovídá zákonu č. 258/2000 Sb. Při bližším pohledu se však ukazuje, že realita je složitější. Role jednotlivých institucí se nejen překrývají, ale zároveň nejsou vyvážené. A právě tato nevyváženost může být jedním z klíčových problémů celého systému.

Kdo má co dělat podle zákona

Zákon vymezuje systém poměrně jasně. Krajské hygienické stanice jsou výkonným orgánem, který rozhoduje o opatřeních a vykonává státní zdravotní dozor. Státní zdravotní ústav má poskytovat metodiku, odborné zázemí a podklady pro rozhodování státu. Zdravotní ústavy mají zajišťovat měření, laboratorní analýzy, monitoring prostředí a další odborné činnosti v terénu.

Tento model je na papíře přehledný. Každý článek má svou roli. Hygiena rozhoduje, SZÚ vyhodnocuje a zdravotní ústavy dodávají data.

Jenže právě zde začíná problém. Zdravotní ústavy jsou podle zákona klíčovým článkem, protože bez jejich měření a laboratorní práce by nebylo co vyhodnocovat. Přesto v celkovém systému nepůsobí jako rovnocenný pilíř, ale spíše jako servisní organizace stojící v pozadí.

Laboratoře, analýzy i prevence: kde se systém prolíná

Jedním z nejviditelnějších překryvů je laboratorní činnost. Státní zdravotní ústav provozuje národní referenční laboratoře a podílí se na analýzách klíčových zdravotních rizik. Současně však rozsáhlé laboratorní kapacity provozují i zdravotní ústavy, které zajišťují každodenní měření vody, ovzduší, hluku nebo biologických vzorků.


Podobná situace nastává u sběru a vyhodnocování dat. Zdravotní ústavy data získávají, ale často nemají rozhodující slovo při jejich interpretaci. Tu přebírá Státní zdravotní ústav a následně hygienická služba. Tím vzniká model, ve kterém klíčový zdroj informací stojí stranou finálního rozhodování.

Překryvy existují i v oblasti prevence a podpory zdraví. Státní zdravotní ústav realizuje celostátní programy, zatímco zdravotní ústavy se podílejí na regionálních aktivitách. Výsledkem je paralelní systém, kde se podobné činnosti odehrávají na více úrovních bez jasného vymezení.

Zdravotní ústavy: silný základ, slabší postavení

Právě role zdravotních ústavů ukazuje nevyváženost systému nejvíce. Tyto instituce zajišťují praktickou část ochrany veřejného zdraví. Provádějí měření v terénu, provozují laboratoře, analyzují vzorky a poskytují data, bez kterých by nebylo možné přijímat žádná opatření.

Přesto nemají odpovídající postavení v řízení systému. Nejsou orgánem státní správy, nerozhodují a jejich vliv na finální interpretaci dat je omezený. Jsou tedy klíčové pro fungování systému, ale stojí mimo jeho rozhodovací jádro.

Tento nepoměr vytváří zvláštní situaci. Zdravotní ústavy nesou velkou část odborné a provozní zátěže, ale jejich role je vnímána spíše jako podpůrná. Naopak instituce, které stojí výše v hierarchii, mají větší vliv na rozhodování, ale nejsou vždy přímým zdrojem dat.

Jedna osoba, dvě role. Kdo skutečně drží řízení?

Do této struktury vstupuje další důležitý prvek. Hlavní hygienička Barbora Macková stojí zároveň v čele Státního zdravotního ústavu.


Zdravotní ústavy v tomto uspořádání zůstávají mimo tuto přímou vazbu. Nejsou součástí tohoto propojeného řízení, přestože dodávají data, na kterých celý systém stojí. To dále prohlubuje jejich relativně slabší postavení. Výsledkem je model, kde se rozhodování a metodika více soustřeďují, zatímco provozní a laboratorní část zůstává rozptýlená.

Systém, který není vyvážený

Samotné překrývání kompetencí nemusí být nutně chybou. V některých oblastech může zvyšovat odolnost systému. Problém nastává ve chvíli, kdy se překryvy spojí s nevyváženým postavením jednotlivých institucí.

Český model vytváří několik úrovní, mezi nimiž musí neustále proudit informace. Zdravotní ústavy data vytvářejí, Státní zdravotní ústav je interpretuje a hygienická služba rozhoduje. Tento proces může fungovat v běžném režimu, ale v situaci, kdy je třeba reagovat rychle, se stává slabinou.

Nevyváženost systému navíc znamená, že klíčový článek, tedy zdravotní ústavy, nemá odpovídající vliv na to, jak jsou jeho data využita. To může vést k prodlevám, nejasnostem i ztrátě efektivity.

Česká republika má tedy systém, který disponuje odborností i kapacitami. Zároveň však funguje jako struktura, kde jednotlivé části nejsou plně vyvážené. Zdravotní ústavy nesou významnou část práce, ale nestojí v centru řízení. Státní zdravotní ústav a hygienická služba mají rozhodovací vliv, ale nejsou jediným zdrojem dat.

V době, kdy rozhoduje rychlost a přesnost reakce, se právě tato nevyváženost může stát jedním z hlavních limitů celého systému.