Petr Holec se ve svém pravidelném vysílání na kanále Xaver Live pustil do několika hlavních témat minulého týdne, ale jedno z nich podle něj všechna ostatní přebilo. Tím byla aféra kolem rozhovoru s prezidentem Petrem Pavlem, který se původně neměl dostat ven, nakonec se však do veřejného prostoru dostal a Holec si na něm doslova smlsnul. Nešlo mu přitom jen o samotný obsah, ale hlavně o formu. Rozhovor označil za trapné a servilní představení, které podle něj připomínalo pozdní normalizaci víc než moderní prezidentskou komunikaci. S výraznou škodolibostí mluvil o tom, že právě takové video prezidenta nejlépe odhaluje. Ne jako státníka, ale jako objekt pečlivě naaranžovaného a přehnaně poslušného PR.
Na adresu tazatelky i celého vyznění rozhovoru použil tvrdá slova. Mluvil o „odporně patolízalském“ tónu, o otázkách, které podle něj připomínaly někdejší školní besedy s milicionáři a o atmosféře, která v něm vyvolala vzpomínky na komunistickou totalitu. Nejvíc jej pobavila otázka na „hezkou vzpomínku z uniformy“, kterou překlopil do své typické ironie. Přesně v tomhle stylu celý motiv rozvinul a naznačil, že Hrad je v takové defenzivě, až produkuje podobně zoufalé výstupy. Neviděl v tom jen komunikační přešlap, ale symptom většího problému. Podle něj se prezidentovi začíná vracet jeho vlastní aktivismus a pokusy zasahovat do vládnutí.
Právě Petr Pavel byl v Holcově komentáři ústřední figurou skoro všeho, co se v uplynulých dnech odehrálo. Holec jej vykreslil jako prezidenta, který se nechce smířit s ústavní rolí hlavy státu a podle něj se tlačí tam, kam nepatří. Nejvýrazněji to spojil se sporem o summit NATO v Ankaře. Tvrdil, že Pavel rozehrál situaci tak tvrdě, že Andreji Babišovi v podstatě nedal prostor k ústupu, i kdyby o něj snad stál. Podle Holce prezident nevystupuje jako nestranná hlava státu, ale jako politik se svou vlastní agendou, který chce být u všeho důležitého, i kdyby to mělo jít proti logice parlamentní demokracie. K tomu poznamenal, že prezident tam ve skutečnosti nemá co dělat, pokud by měl jen plnit roli, kterou mu stanovuje ústava, tedy zastupovat stát navenek v souladu s vládou, ne vedle ní a už vůbec ne proti ní.
Do toho Holec vložil i další ostrý motiv, a sice prezidentovu zahraniční komunikaci. Připomínal Pavlovy výroky o Donaldu Trumpovi a tvrdil, že prezident Česku může spíš uškodit než prospět. V jeho podání je Pavel člověk, který „kňučí“, uráží a současně se dere na vrcholná jednání ve chvíli, kdy by podle Holce měl spíš držet ústavní linii. Celý spor o summit NATO tak nevykládal jako technickou nebo diplomatickou otázku, ale jako další epizodu v zápase o to, kdo v Česku skutečně vládne a kdo si chce vládnout navíc.
Prezident, který se nevejde do role
Velký prostor věnoval také Petru Kolářovi, kterého líčil jako skutečného mocenského hráče v pozadí Pražského hradu. Holec na jedné straně citoval jeho aktuální obhajobu prezidenta, na druhé připomněl starší výroky z doby Miloše Zemana, kdy Kolář podle něj hájil přesně opačný výklad ústavy. V tom našel jeden z hlavních důkazů své teze, že u části českých elit nejde o principy, ale jen o to, kdo zrovna sedí na Hradě a kdo ve Strakově akademii. Když byl prezidentem Zeman, mluvilo se o nebezpečí prezidentského systému a o možnosti použít článek 66. Když je prezidentem Pavel, stejné zásahy do prostoru vlády najednou prý nevadí. Holec z toho skládá obraz dvojakého metru, který je pro jeho komentování už dlouhodobě typický.
Do stejné roviny zasadil i kritiku Seznam Zpráv a dalších médií, která se podle něj proměnila v nástroj politické a mediální podpory prezidenta a liberální opozice. Jako ukázku vytáhl texty o Petru Fialovi, který podle těchto médií „trefil správný tón“ svou videotvorbou. Tady si Holec neodpustil výsměch a s gustem připomněl Fialova videa s Nutellou. To, co by u jiných politiků bylo podle médií směšné a trapné, je u Fialy prý najednou prezentováno jako objev autentické komunikace. Právě tohle Holec opakovaně používá jako důkaz, že část tuzemské žurnalistiky už dávno rezignovala na jakoukoli snahu o odstup a místo toho otevřeně nadržuje „svým“.
Vedle Pavla a Fialy se vrátil i k případu Dozimetr, který zmínil spíš jako připomínku, že se na soud vrací korupční kauza spojená se STAN a podle něj nejen se STAN. Téma sice nerozvedl do detailu, ale jasně jej zasadil do širšího obrazu české politiky, v níž se podle něj morální nadřazenost často rozsype ve chvíli, kdy dojde na vlastní odpovědnost. V tomto duchu několikrát připomněl, že lidé, kteří rádi kážou o hodnotách a demokracii, mají zpravidla největší problém, když se reflektor obrátí jejich směrem.
Veřejnoprávní pláč a velký boj o poplatky
Ještě ostřejší byl ve chvíli, kdy se dostal k novele financování České televize a Českého rozhlasu. Tady už nešlo jen o prezidenta nebo média jako taková, ale o peníze, systém a moc. Holec zcela otevřeně podpořil plán, aby tato média byla financována ze státního rozpočtu místo koncesionářských poplatků. Nezastíral přitom, že jeho osobní preference je ještě radikálnější. Veřejnoprávní média by podle něj bylo nejlepší zprivatizovat, prodat, a pokud by to nešlo, „vypnout“. Proto také reagoval s okázalým pobavením na varování šéfů obou institucí, že nový systém může vést k propouštění. Právě to označil za „nejlepší zprávu“ a dodal, že kdyby aspoň jednoho člověka na Vinohradské a na Kavčích horách propustili, šel by to slavit.
Z jeho pohledu nejde o žádný útok na svobodu médií, ale o návrat k normálnějším poměrům. Odmítá argument, že poplatky zajišťují nezávislost na státu. Naopak tvrdí, že politická závislost těchto médií je z jejich vysílání vidět neustále a že navýšení peněz za předchozí vlády bylo odměnou za poslušnost a službu. Holec se vysmívá představě, že Česká televize a Český rozhlas brání demokracii svou nezávislostí. Podle něj dávno fungují jako ideologicky vychýlené instituce, které mají k nestrannosti daleko a stále častěji vystupují jako politický hráč.
Do této linie zařadil i kulturní frontu, především přenos cen Anděl, který podle něj opět ukázal, že část umělecké scény používá veřejný prostor k politickému aktivismu a moralizování. V jeho podání je to další důkaz, že nejde o „naši televizi“, ale o platformu lidí, kteří si ji chtějí nechat platit ostatními, zatímco sami dávají najevo pohrdání velkou částí společnosti. V tom je Holcova argumentace konzistentní. Neútočí jen na jednotlivé výstupy, ale na samotný nárok těchto skupin, že jejich světonázor má být automaticky hrazen z veřejných peněz.
Výrazně se zastavil i u obhajoby poplatků ze strany politiků a expertů. Zesměšnil argumentaci, že zrušení poplatků ve skutečnosti lidem neuleví, protože náklady jen přejdou do státního rozpočtu. Pro Holce je to typická ukázka intelektuálního mlžení, které má zakrýt jednoduchou věc. Pokud zmizí povinná extra platba, občanům se podle něj prostě uleví. A pokud někdo chce veřejnoprávní média nadále podporovat, ať si je klidně platí dobrovolně. Právě v tom ocenil i slova Filipa Turka o dobrovolné možnosti přispívat. Z Holcova pohledu je to fér. Kdo chce, ať přispěje. Kdo nechce, ať není nucen.
Jeho odpor k veřejnoprávním médiím ale nestojí jen na financování. Vrací se i k jejich obsahu a personálním poměrům. V závěru streamu připomněl výtky, že v České televizi jsou lidé, kteří nic nedělají, jen pobírají peníze, hrají hry a chodí na tenis. Přidal k tomu svou trvalou tezi, že z těchto institucí se staly „zaopatřovací ústavy“ pro lidi, kteří by v normálnějším prostředí neobstáli. V této pasáži byl možná nejostřejší, protože spojil veřejnoprávní média, neziskový sektor a část kulturních kruhů do jednoho obrazu přisátého světa, který si z veřejných peněz udělal téměř nárokovou položku.
Kdo žije z eráru, ten teď křičí nejvíc
Podobně nešetřil ani neziskovky a další dotační struktury. Když mluvil o škrtání podpory pro různé projekty, vracel se k motivu, že největší křik vždy spustí ti, kteří ještě včera vyzývali ke škrtům a rozpočtové odpovědnosti, ovšem jen do chvíle, než se šetření dotkne jich samotných. Typickým příkladem pro něj byly debaty o kulturních dotacích. Připomněl argumentaci, podle níž se mají z veřejných peněz podporovat i knihy, které si téměř nikdo nekoupí a nečte. Právě to Holec označil za až neuvěřitelné přiznání, jak automaticky některé skupiny uvažují o cizích penězích jako o vlastním právu. V jeho podání nejde o kulturu, ale o systém, v němž si část společnosti zvykla, že jí veřejnost zajišťuje odbyt, provoz i pocit morální nadřazenosti.
Vedle domácí politiky se dotkl i zahraničních témat, zejména Maďarska, Ruska, Izraele a NATO. Také zde zůstal věrný své linii. U maďarské politiky připomínal, že část českých komentátorů oslavovala porážku Viktora Orbána, aniž by vůbec rozuměla tomu, kdo je jeho nástupce a jaké postoje zastává. Podle Holce tito lidé slavili automaticky jen proto, že někdo porazil Orbána. Pak ale přišlo vystřízlivění, když nový vítěz začal mluvit pragmaticky o Rusku, energiích nebo Ukrajině. Právě tenhle střet mezi mediálním přáním a realitou jej evidentně bavil. Vidí v něm další důkaz, že český veřejný prostor je plný lidí, kteří komentují svět hlavně podle ideologických šablon a pak jsou překvapeni, když realita vypadá jinak.
Psali jsme - Zdeněk Zbořil: Válka s předem poraženým nepřítelem
U Izraele připomněl tradičně proizraelskou českou linii a zároveň připustil, že ani Izrael není bez viny. Ani tady ale nenechal prostor pro aktivistické zkratky. Pro něj je podstatné, že Česko má s Izraelem dlouhou a historicky ukotvenou vazbu a že není důvod ji přerušovat jen proto, že se část veřejné scény rozhodla přepnout do módu morálního tribunálu.
Celý stream tak měl poměrně jasnou kostru. Petr Holec se vracel ke svým stálým motivům, ale zároveň je spojil do jednoho příběhu minulého týdne. Prezident podle něj přestává zvládat vlastní roli. Hrad se topí v trapném PR. Veřejnoprávní média panikaří, protože jim někdo konečně šlápl na příjmy. Novináři a komentátoři znovu předvádějí dvojí metr. A všichni, kdo léta žili z pocitu morální převahy a z peněz druhých, začínají najednou hlasitě křičet.
Holec to neříká uhlazeně. Nepíše si poznámky do salonního komentáře a nesnaží se nikoho konejšit. Právě naopak. Jeho síla i slabina zároveň spočívá v tom, že věci žene do extrému, zesměšňuje, provokuje a útočí. Jenže právě tím dokáže své publikum udržet v pozoru. I tentokrát z běžného týdenního souhrnu udělal něco víc než přehled událostí. Udělal z něj ostrou politickou jízdu, ve které prezident není státník, ale přezdobený produkt vlastního aparátu, veřejnoprávní média nejsou službou veřejnosti, ale rozkřičenou institucí v panice, a část české elity není strážcem demokracie, ale jen dobře živenou vrstvou, která se děsí chvíle, kdy by měla obstát bez cizích peněz a bez ochranného mediálního štítu.
A právě v tom byla hlavní linka celého vysílání. Nešlo jen o Petra Pavla, o jedno video, o summit NATO nebo o koncesionářské poplatky. Holec z toho poskládal širší obžalobu poměrů, v nichž podle něj příliš mnoho lidí příliš dlouho těžilo z moci, z vazeb a z veřejných peněz, a teď zjišťují, že se jim tenhle svět může začít drolit pod rukama. To je rámec, do něhož celý týden zasadil. A to je také důvod, proč jeho stream nepůsobil jako sled nahodilých poznámek, ale jako souvislý a útočný komentář světa, který se podle něj konečně začíná bránit.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xaverlive)
