„Pan Petříček se jen zviditelňuje před sjezdem ČSSD. Měl by kopat za české zájmy, ne zájmy jiných zemí, jak má ve zvyku,“ řekl Andrej Babiš.

Premiér tak podle svého – mně osobně příjemně „nekorektního“ až lehce hubatého – stylu vyjádřil latentní až důvodné podezření mnoha pozorovatelů. Nejde jenom o vakcíny, ale i o energetiku, kde zájmy státu těžko hájí ten, kdo chce apriori z tendru vyloučit jednoho z favoritů, píše Jan Schneider  v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Přitom ústava České republiky v článku 69 praví: (2) Slib člena vlády zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení."

K tomu lze ještě přidat i dřívější podivná Petříčkova vyjádření, bagatelizující neonacistické projevy na Ukrajině, s tím, že prý jde o jejich vnitřní věc.

Jde i o to, že se ministr zahraničí Petříček nedokáže postavit současnému zvyšování napětí v této oblasti, které nastává nikoliv tím, že se ruská vojska přesunují po svém území, ale tím, že se k ruským hranicím přesunují vojska členských států NATO, s vysloveně odstrašujícím záměrem.

Tato situace se začíná podobat cvičení NATO „Able Archer“ z roku 1983, kdy NATO začalo brzdit své válečné choutky teprve po důrazném varování Olega Gordijevského, tehdejšího příslušníka ruské rozvědky, který utajeně informoval rozvědku britskou. Byl za to po svém útěku do Velké Británie královnou vyznamenán, protože vojenští analytici zpětně zjistili, že svět stál na kraji krize horší, než byla ta karibská v roce 1962.

Tyto aktivity totiž byly a jsou v zásadním rozporu s Washingtonskou smlouvou, základním dokumentem NATO, kde se praví, že smluvní strany se zavazují urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.

Zcela podružnou otázkou je, zda ministr Petříček Washingtonskou smlouvu nečetl, nebo jí nerozumí, nebo jí úmyslně nedbá. Jisté je, že jejím nedodržováním porušuje český právní řád, který zavazuje náš stát dodržovat mezinárodní smlouvy, jichž je účasten. A citovaný závazek je tím jediným, který vyplývá z Washingtonské smlouvy, jak neúnavně vyučoval diplomat a zpravodajec Miroslav Polreich, ale sluchu mu dopřával málokdo.

Ostatně, dalším problémem je, zda ministr Petříček vůbec kopat za někoho umí, když nechá do zahraniční politiky zasahovat kdejakého pomateného či přímo deviantního představitele samosprávy, a není schopen či ochoten se bezdůvodně a hnusně uražené cizí zemi omluvit a uvést vztahy na civilizovanou úroveň, což je ale jeho kompetence.

Toto jsou přesvědčivé argumenty, které staví premiéra Babiše do situace, v níž nemá na výběr. Ponechá-li ve funkci ministra, který podle jeho vlastních slov „kope za zájmy jiných zemí“, a zcela průkazně ignoruje závazek, který pro nás jako členský stát NATO vyplývá z Washingtonské smlouvy, pak sám nedodrží ústavu.

Měl by však konat způsobem kultivovaným a nikoliv skandálním, protože nelze přehlédnout, že ministr Petříček není sám, kdo svou roli v dnešním mnohonásobně složitém světě nezvládá.