Ideály jsou ideály a strom života se věčně zelená. Co ale v zemi, kterou naši předkové poučeni v roce 1938 Mnichovem, považovali za perfidní, zrádnou a věrolomnou,  ještě  platí? Pokus o zabití, anebo alespoň vyřazení z hry (možná do konce života) soupeře, který umí kopat do míče, nebo koloniální povýšenost nad lidmi ze země, o které v metropoli „ani nevědí, kde leží“?

Když se zblázní fotbalový trenér prohrávajícího mančaftu a nakazí tím i svou jedenáctku, je to smutné ale pochopitelné u člověka, kterého nenaučili prohrávat. Horší je, když se v anglických médiích začnou hledat důvody, jak změnit výsledek dosažený na hřišti jakýmikoliv prostředky. Od hledání viny u rozhodčího, v nadávkách, kterými se častují hráči na place, až po pokus o lynch  cestou do šatny. A hlavně přehlížení toho, že domácí borci prostě jen  běhají pomaleji a nemají výdrž.  To by i trenér musel přiznat, že něco ve své práci zanedbal.

Dokonce můžeme mít pochopení proto, že i trenér může mít obavy z neúspěchu mužstva, na kterém se, málo platné, také  on podílel. Ale že nejen on, ale i hráči na hřišti nebo sedící na lavičce,  vedení skotského klubu a britští novináři nenašli v sobě sílu vidět viditelné, je trochu větší problém než tupá sportovní podlost a velkopanská domýšlivost.

Je smutné, že si z tohoto a podobných incidentů mimo sportovní pole můžeme zase odnést jen jedno stále se opakující poučení. Tak to je, tak to bude a slovy Karla Havlíčka „čimčařit o rovnosti“ se těm druhým nedoporučuje. Teď ještě aby si toho všimli  ochránci evropských hodnot. Už nejde jen o „hodnoty“, ale i o život.