„Mezi slovy a válkou“ - tak zástupce Švédska v OSN načrtl ducha sankcí, napsal francouzský list Le Figaro. Vysvětluje: jsou-li sankce příliš blízké slovům, pak jsou k ničemu; a pokud k válce, jsou nebezpečné, takže je důležité udržet rovnováhu. Krize okolo Teheránu to dobře ukazuje, poznamenal autor materiálu. Připisuje sice sankcím možnou alternativu oproti válce, ale očividně bez velkých sympatií. Škoda jen, že se ve své analýze nezabýval také oprávněností a zákonností sankcí podle mezinárodního práva.

Donald Trump přiznal, že zastavil vojenský úder na Írán, a hned poté posílil sankce. A autor analytického materiálu si klade otázku, zda to byla skutečná hrozba nebo strategie diplomatické konfrontace.

Připomněl, že v administrativě amerického prezidenta je nemálo lidí, kteří vždy podporovali vojenskou reakci. Trump sám vždy vystupuje ve prospěch „dohody“. Nicméně, aby jeho slova nebyla marná, přijímá sankce.
 
Jak autor článku připomněl, i Woodrow Wilson řekl, že sankce jsou „ekonomické, mírové, tiché a nepostradatelné prostředky, díky kterým se stává zbytečným uchýlit se k síle“. Ale teď se hodně změnilo, uvedl novinář. Například Trump neukládá sankce vůbec tiše, ale s pořádným hlukem.
 
Postupem času se sankce stávají neúčinnými, napsal autor: země se jim přizpůsobí, jak ukázaly případy KLDR a Kuby. Kromě toho se díky nim rozvíjejí šedé ekonomické systémy a země se mohou obrátit na jiné obchodní partnery.
 
Rusko začalo nahrazovat dovoz a obrátilo se na Čínu, uvedl autor příklad. „Ačkoli sankce v krátkodobém horizontu zhoršily hospodářskou situaci, donutily Rusko přizpůsobit své hospodářství, zejména zemědělství. Z tohoto hlediska mohou být pro Moskvu i užitečné,“ konstatoval politický analytik Arnaud Dubuin.

A mírovými prostředky sankce také nelze nazvat, poukázal novinář. Naopak, mohou sjednotit lidi kolem vůdce a přilít benzin do ohně místo toho, aby postavily hráče k vyjednávacímu stolu. Podle analytika Bertranda Badiho tak mají sankce proti KLDR a Íránu téměř nulovou efektivitu.
 
První, kdo trpí sankcemi, jsou obyčejní lidé. Například po válce v Kuvajtu OSN uvalila embargo na Irák, což vedlo k humanitární katastrofě (na nedostatek léků například zemřelo půl milionů iráckých dětí, čímž se americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová dokonce chlubila – pozn. red.). Od té doby se snaží přijímat trestné sankce, které se týkají pouze konkrétních činitelů.
 
Často se však stává, že aby byly sankce účinné, tak jsou tvrdé. V případě Íránu jsou takzvané „chytré sankce“ Washingtonu proti íránským vůdcům doplněny celkovými sankcemi proti íránské ekonomice.
 
Novinář ovšem poukázal na určitou obtíž zrušení sankcí. Nejčastěji jsou rychle přijímány, aby ukázaly sílu, a ne aby splnily konkrétní účel. Arnaud Dubuin uvedl příklad: sankce proti Rusku byly použity k tomu, aby Vladimíra Putina přinutily změnit svou politiku, a nakonec selhaly.
 
A v případě, že sankce nejsou vázány na konkrétní politické cíle, je obtížné je zrušit. Výsledkem je, že státy vedou stále méně jednání a méně očekávají zrušení sankcí.

Za současných podmínek, kdy se vypuknutí války stává nebezpečnější, se sankce šíří a stávají se samozřejmostí. Pokud před tím mohly národy určovat světový řád, tak nyní je to nemožné. Ve výsledku sankce zaujaly místo světového řízení, konstatoval novinář.
 
A nakonec se ukazuje, že to je jejich hlavní kvalita - být mezi slovy a válkou. Autor článku poukázal, že sankce proti Íránu vedly k dohodě o íránském atomu, protože měly specifický cíl. Ale v případě KLDR bude jakýkoliv ústupek alespoň částečné snížení sankcí vnímáno jako vítězství Pchjongjangu, dodal k rozporuplnosti sankcí Le Figaro.