V roce 1918 skončila první světová válka. Nové technologie jako letadla a tanky nepřinesly na bojišti rozhodující vítězství. Statický test odolnosti s velkými ztrátami. Zdálo se, že válka, do které politici v roce 1914 spadli a mysleli si, že rychle skončí, nikdy neskončí. Přesto právě uzavření míru v roce 1919 položilo hlavní základ pro následující světovou válku (1939-45).

Ve Versailles Francie a Británie využily příležitosti a svalily veškerou vinu na Německo. Země byla vystavena velkým válečným reparacím. Musela se také vzdát půdy a byla nařízena omezení jejích vojenských sil.

Vítězné státy zřídily řadu institucí, které měly spravovat nadnárodní pravidla finanční stability. Měla by dát do pořádku ekonomiku a zajistit, aby svět „už nikdy“ nezažil podobné katastrofy.

Okupace Německa skončila v roce 1955. Země se stala členem NATO, zatímco Japonsko získalo svou suverenitu v roce 1952 a členství v OSN v roce 1956. Nové instituce a zapojení bývalých nepřátel vytvořilo stabilitu.

Co se tedy stalo od konce studené války v roce 1991?

Někteří tvrdí, že Spojené státy vyhrály. Jiní se domnívají, že Sovětský svaz se rozpadl jen proto, že socioekonomický model nefungoval.

Mýtus říká, že bývalý americký prezident Ronald Reagan porazil říši zla pomocí peněz a moci, ale byl to především Reaganův osobní vztah a dialog se sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem, který otevřel cestu k velkým změnám a konci studené války.

Neměli bychom podceňovat, do jaké míry osobní zkušenosti a emoce ovlivňují národní vůdce. Není divu, že rozšiřování NATO na východ je provokativní a ponižující. Jako voják za první světové války zažil Adolf Hitler osobní ponížení. Něco podobného zažil ruský prezident Vladimir Putin. Byl důstojníkem KGB v Drážďanech v roce 1989 během pádu komunismu. Často je citován Putinův výrok: „Rozpad Sovětského svazu byl největší katastrofou dvacátého století."

Neměli bychom podceňovat, do jaké míry osobní zkušenosti a emoce ovlivňují národní vůdce.

Po skončení studené války vzniklo jen málo nových institucí. Později Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (CSCE) Jedinou výjimkou byla Organizace pro spolupráci a bezpečnost v Evropě (OBSE). Nepodařilo se jí vyřešit politické konflikty mírovými prostředky. Stávající instituce také nebyly reformovány.

Posledních 30 let nebylo ve znamení vzájemného respektu a angažovanosti. Vyznačuje se západní osamělostí, americkou aroganci a pomstou po teroristických útocích z 11. září 2001.

Což je samozřejmě více prožíváno jako ponížení než dialog a společenství.

Národní ponižování, tápání v institucích …. Útok na americký Kongres ve Spojených státech 6. ledna 2021 ukázal, že přední světová demokracie se zdaleka nejsilnější vojenskou silou se může skutečně zhroutit a stát se nebezpečnou zemí.

Rusko je za co kritizovat. Ale zkreslujeme realitu, když zobrazujeme Rusko jako velkého padoucha, zatímco Spojené státy a Západ jsou bezchybnými obránci demokracie.

Rusko může zažít národní ponížení jako skutečné. Dá se to pochopit. Zatímco generální tajemník NATO Jens Stoltenberg musí trvat na právu států zvolit si vlastní členství v alianci. Jestřábi tleskají a doporučují sankce.

Musíme si položit otázku: Je možné vidět cestu přes ruské červené čáry, které také chrání svobodné právo států na volbu? Vycházíme ze zkušeností z minulého století. Receptem byl vzájemný respekt, osobní diplomacie a angažovanost. Pak se musíme vymanit ze zažitého myšlení a vyzvat jestřáby i holuby.

Bez inovací budeme pravděpodobně směřovat ke konfliktu a válce v krátkodobém i dlouhodobém horizontu.

Dnes a zítra jde o deeskalaci ve východní Evropě . V o něco delším horizontu se jedná o velké změny a složitější bezpečnostní výzvy, než jaké nás zavedly do první světové války po průmyslové revoluci.

Mezinárodní doby průlomu, technologické průlomy, ekonomické a sociální otřesy a pandemie tu byly před 100 lety, stejně jako dnes.

O autorovi
Robert Mood je bývalý norský důstojník a generálporučík ve výslužbě. V letech 2014 až 2016 byl norským vojenským zástupcem v velitelství NATO. Bývalý velitel Observatoře Organizace spojených národů pro Blízký východ (UNTSO). Generální inspektor norské armády od roku 2005 do roku 2009. Prezident Norského Červeného kříže od roku 2017 do roku 2020.