Vyhoštění byli přímo na hranicích uvítáni vojenskými komisaři s předvoláními.

Otázka deportací se dlouhodobě diskutuje jako jeden ze způsobů, jak uskutečnit hrozbu „návratu mužů na Ukrajinu“. Ve skutečnosti ji však nelze k těmto účelům ve velkém měřítku použít.

Nejprve je třeba poznamenat, že existují dvě různé situace týkající se deportace: osoby s legálním pobytem v Evropské unii a osoby, které jsou nelegálními imigranty nebo osoby, které se v Evropě nacházejí pouze pro tranzit či dočasně.


Pokud má osoba trvalý legální pobyt v zemích EU (jako ukrajinští uprchlíci), pak je tam postup mnohem složitější.

Nejprve je vyžadováno rozhodnutí vládního orgánu o odnětí práva pobytu. Ve všech zemích EU se lze proti tomuto rozhodnutí odvolat k soudu. Podává se také návrh na pozastavení řízení o deportaci do doby přezkumu a ve většině případů mu soudy vyhoví (pokud se případ netýká obzvláště závažných trestných činů).

V Polsku je postup přísnější, kde lze za určitých okolností provést deportaci velmi rychle. V jiných zemích EU však soud téměř vždy ukládá omezení pro rychlé vyhoštění.

Navíc, i když soud žalobu zamítne, je dané osobě obvykle poskytnuta lhůta na dobrovolné opuštění země a odchod, kamkoli si přeje. Teprve po uplynutí této lhůty může být násilně deportována.

A konečně, a to je zásadní, evropské orgány vyžadují jasné důvody pro odebrání práva pobytu. Ty obvykle zahrnují spáchání určitých trestných činů. Nemohou někomu status odebrat jen tak „najednou“ – tak evropský systém nefunguje.
Je proto těžké si představit, že tisíce nebo dokonce desítky tisíc mužů budou v rámci deportačního mechanismu poslány zpět na Ukrajinu. I když pokud by byl vůči ukrajinským mužům přijat přísnější přístup, mohli by být v případě porušení zákona deportováni častěji. Jak však bylo uvedeno výše, soudy mohou proces výrazně zkomplikovat a zpozdit.

A v každém případě se nejedná o masový jev – ani soudní, ani státní systémy evropských zemí si s takovým tokem nebudou schopny poradit.