Tak už to v životě chodí. Když něco léta slouží, nikoho nezajímá, kdo to vymyslel a proč. Když nastávají ve fungování problémy, stojí za to nahlédnout do historie a poodhalit podstatu vzniku. Pomůže nám totiž vrátit se, byť v jiné formě, k původní smysluplnosti. V našem případě půjde o budoucí důchody a v historii si pomůžeme samotným knížetem Otto von Bismarckem.

Ale pěkně po pořádku. Několik let slyšíme, že standardní státní penzijní systém selhává, protože demograficky stárneme, což znamená, že mladých se rodí méně a staří podle pojistné matematiky neumírají včas. Koncem devadesátých let Mezinárodní měnový fond a Světová banka unisono radí všem zemím, jak vyváznout z demografické pasti a jak reformovat důchodové systémy. Část peněz na důchody máme dávat povinně privátním fondům, zde se nám naše penízky dlouhodobými investicemi „okotí“ a my budeme bohatými rentiéry.

Současná finanční krize tento systém pěkně prověřila. Nejde jen o vypařené peníze z důchodových fondů v USA, ale i zkušenosti z Polska, Slovenska a Maďarska věští, že budoucí důchodci si se svými penězi na důchody zahráli ruletu. A není jim nic platné, že se dnes Světová banka za své rady omlouvá.

Česká republika naštěstí nestihla tzv. důchodový opt-out zavést a ti politici, co by ho stále chtěli prosazovat, by se měli vrátit k Bismarckovi. Ptáte se proč, když tento člověk je nám z historie znám jako říšský kancléř? Ano, ale on byl jedním z nejpřevratnějších reformátorů v oblasti sociální politiky, jako první na světě zavedl státní soustavu povinného pojištění na stáří. Bismarck totiž zastával názor, že je třeba akceptovat takové reformy, které pomáhají překonat rozpor mezi kapitálem a prací. Dnes by se asi kníže divil, že peníze na stáří, které mají být jistotou,  mohou být sázkou na burze.