V září proběhnou parlamentní volby ve Švédsku, které určí, zda se u vlády udrží švédská pravice vládnoucí s podporou Švédských demokratů. Do 27. října se musí uskutečnit parlamentní volby v Izraeli, ve kterých se ukáže, jakou podporu má premiér Netanjahu a jeho kabinet po válce v Gaze a ve stále neukončené válce s Íránem. Velká demonstrace nálad veřejného mínění proběhne 3. listopadu v USA, kde se bude volit všech 435 křesel ve Sněmovně reprezentantů, jedna třetina Senátu a 36 guvernérů. Tyto tradiční „volby uprostřed prezidentského období“ („Midterms“) ukážou, co si Američané myslí o dosavadním působení prezidenta Trumpa v domácí a zahraniční politice. Naopak v podzimních parlamentních volbách v Rusku se žádné překvapení neočekává a asi s přehledem vyhraje Medvedějovo Jednotné Rusko.
Nás ovšem, zcela oprávněně, budou zajímat výsledky i letošních voleb v sousedním Německu. Už 6. září proběhnou zemské volby v Sasku-Anhaltsku a 20. září zemské volby v Berlíně a Meklenbursku-Předním Pomořansku. Výsledky v těchto třech východoněmeckých spolkových zemích naznačí už ani ne to, zda pokračuje trend odklonu voličů od hlavních německých politických stran, ale to, jak hluboko se až propadla mezi Němci nedůvěra v „mainstreamové“ strany.

Německo si pod velkou koalicí lidovců a socialistů počíná zoufale a zejména mladí lidé začínají být s žitím v Německu velmi nespokojeni. Podle agentury Insa „hodlá 24 % lidí ve věku 18–29 let do pěti let z Německa emigrovat“ (ve věkové kategorii 30–39 je to dokonce 27 %) a obliba obou tradičních stran, které formovaly německou politiku po celé poválečné období, spadla na historické minimum 12% podpory obyvatel.

Němci jsou nespokojeni nejen s hospodářskými výsledky země, propadem průmyslové výroby, vážnými problémy v automobilovém průmyslu a růstem cen energií, zásadním politickým tématem je migrace a proměna německé společnosti, kterou příliv migrantů do Německa způsobuje.

I provládní Deutsche Welle v analýze předvolebních nálad ve východoněmeckých spolkových zemí připouští, že „70 % voličů považuje islámský terorismus za největší hrozbu pro Německo“ a „30 % Němců se obává, že se stanou cílem teroristického útoku“. Strachu Němců se nelze divit. Mají za sebou zkušenosti z útoků v Berlíně (berlínská policie musela v posledních dnech připustit, že „nemine den, aby v Berlíně nebyl způsoben útok střelnou zbraní“), lidé si pamatují terorismus na vánočních trzích v Magdeburgu (Magdeburg je hlavním městem Saska-Anhaltska, kde se budou v září konat zemské volby), či stále častější útoky sečnými a bodnými zbraněmi po celém Německu, abychom zmínili jen vrcholek vážných incidentů prokazatelně způsobených migranty.

Volby také ukážou, jak němečtí voliči přijímají proukrajinskou politiku kancléře Merze a jeho politiku masivního zbrojení. I zde se dá očekávat odpor části voličů, protože s kritikou „válečnické“ Merzovy vlády přicházejí nejen AfD, ale také levicové strany Die Linke a Uskupení Sáry Wagenknechtové.

V kontextu německé podpory válce na Ukrajině dělají kancléři Merzovi medvědí službu sami Ukrajinci. Ukrajinský velvyslanec v Německu Oleksij Makejev v rozhovoru pro Die Welt před nedávnem prohlásil, že „[německé politické] strany napravo i nalevo se chovají tak, jako by každý den dostávaly instrukce z Moskvy“. Kromě toho, že šlo o provokativní vyjádření snad už i za hranou vměšování se do vnitřních politických záležitostí Německa, šlo o ukázku chování ukrajinských velvyslanců v Německu. Němci si totiž určitě pamatují nafoukané chování předcházejícího ukrajinského velvyslance v Německu Andrije Melnyka, který ostře kritizoval spolkovou vládu, když na jaře 2022 váhala se schválením embarga na ruskou ropu a plyn z obavy z hospodářských dopadů na německou ekonomiku a domácnosti. Mnozí si snad i pamatují povýšené Melnykovy urážky německého prezidenta Steinmeiera, o němž prohlásil, že „přemýšlí jako Putin“ (a Steinmeier se mu omluvil!), či kancléře Scholze, kterého nazval „uraženou jitrnicí“.

Není se tedy čemu divit, že významná část voličů všechny své obavy i zlobu dlouhodobě promítá do svých voličských preferencí a – zejména ve východních spolkových zemích – bez obav podporuje ostrakizovanou pravicovou Alternativu pro Německo, nebo výrazně levicovou Die Linke.


Zářijové volby ve třech spolkových zemích budou o vyjádření odporu. Jak nakonec dopadnou, nevíme, ač na základě dlouhodobých průzkumů veřejných nálad leccos odhadnout lze. I proto nervozita předsedů německých lidovců, socialistů a zelených prozrazuje, že se „tradiční“ strany volebních výsledků jako signálu o míře nespokojenosti části Němců obávají. Bude tak zbytečné přemítat a dumat o tom, jakým „krajně pravicovým“ a „extremistickým“ nebezpečím je Alternativa pro Německo, nebo hledat výmluvy pro stav, ve kterém dlouhodobě vede v Berlíně polokomunistická Die Linke. Jediné, co má smysl, je přemýšlet o příčinách úpadku „tradičních“ stran. Budování dalších politických „požárních zdí“ Německu nepomůže.

Řekněme otevřeně: bylo by dobře, kdyby Německem otřásly volby. Dokud je ještě čas.

Otřásly tak mocně, aby v německém politickém systému došlo demokratickou cestou prostřednictvím svobodných voleb k nezbytným a potřebným změnám. Německo totiž začíná připomínat už hodně bublající kotel v době, kdy jediné velmoci schopné držet na uzdě případné německé „evropské“ ambice – USA a Rusko – buďto naznačují odchod z Evropy na straně jedné, nebo jsou na straně druhé považovány za naše fatální nepřátele.

Politický, hospodářský i společenský vývoj v Německu tedy my v Čechách sledujme velmi obezřetně, opatrně a s realismem bez růžových brýlí. Z historie víme, jak osudovým sousedem pro nás tato země je.