Podle toho, jaká je struktura naší ekonomiky a našeho průmyslu, dopady Zelené dohody na Českou republiku jsou docela fatální, prohlásil vicepremiér a tuplovaný ministr průmyslu a dopravy Karel Havlíček v televizním brífinku po pondělním jednání tripartity. Mají to podle něj dokládat specializované studie, zejména studie o dopadech na hutnictví. To by podle jeho slov ovlivňovalo i zabezpečení nových energetických zdrojů. Stejně tak prý byl diskutován dopad na stavebnictví, papírenství, chemický průmysl. Tripartita se jednoznačně postavila za stanovení konce uhlí až na rok 2038, jak doporučuje Uhelná komise.

To nejsou slova zadarmo. V Modernizačním fondu EU či v Plánu obnovy, pro který bude pro ČR vyčleněno něco 171,5 miliardy korun, má 118,1 miliardy korun směřovat do pilíře s názvem Fyzická infrastruktura a zelená tranzice, který zahrnuje dopravu či přechod na nízkouhlíkové hospodářství. Krátce, jestli nechceme zelenou, nechceme ani ty prachy.

Vicepremiér Havlíček ostatně připomněl, že Evropská komise požaduje vyčlenit 37 procent nabízených peněz na boj s klimatem a 20 procent na digitalizaci. Roboti neplýtvají a práce na dálku odstraní spoustu dopravy, takže to druhé má také klimatické dopady. V zásadě ale Havlíček připomněl legendárního svobodníka Matrjosova, který zachraňoval své druhy tím, že vlastní hrudí zalehl německou kulometnou střílnu. Možná věří v uchlácholení Evropské komise, což je úkol, který mu nezávidím. Nejvíc by však pomohlo vrácení kalendáře o nějakých 40 nebo 50 let, jak to u nás uměl režisér Václav Vorlíček, co včera vstane a opaří se čajem.

Když se člověk rozhlédne po osudech evropského hutního průmyslu a začne po setření slz znovu vidět, dojde nutně k závěru, že se toho moc zachraňovat nedá. Kolik už bylo evropských ocelářských regionů, které měly na vybranou, buď upadnout do chudoby, nebo hledat něco jiného. Skutečnost, že evropskou ocel ovládli Indové, naznačuje, že jde o hodně tvrdý chleba. Od března loňského roku koronovirus srazil poptávku po oceli na polovinu.

Výpadek řady výrobců způsobil, že v druhé polovině loňského roku sice ceny oceli vystoupaly na dvojnásobek, ale není mnoho těch, kdo by na to chtěli dlouhodobě sázet. Je tu zkušenost z krize 2008, kdy ceny oceli také nejprve vyletěly vzhůru, ale během necelého roku byly zpátky. Dnes na ně vedle koronaviru působí zásadní změny v automobilovém průmyslu, kde je taky pokles, a navíc značnou část kovové masy začaly nahrazovat baterky.

V části Evropy představují velké odbytiště ocelové tubusy větrných elektráren, ale nepřehlédněme zprávu, že největší světový výrobce větrných elektráren, dánský Vestas, investoval do místního výrobce Modvion,  který umí dřevěný tubus. Je to laminátová lepenice jakési trojvrstvé smrkové překližky, a taky to jde. Zatím šplhá do výšky 30 metrů a očekávaná životnost je stejná jako u oceli. Líp se to přepravuje i likviduje. Nejnovější obří větrníky jsou podstatně větší,  Vestas právě začala stavět na souši větrník o 15 MW, Siemens umí 14 MW, a GE už působí také v této kategorii. Jak vysoko se vyšplhají se dřevem, to teprve uvidíme, ale poptávka po oceli je ohrožena i tady.

Budoucnost patří zelené oceli. která se vyrábí bez uhlíku, což se dá provést buď s vodíkem nebo elektricky. Jedná se o zpracování šrotu, o zelené oceli z rudy toho moc nevím, ale šrot už dnes pokrývá většinu ocelářských potřeb. Ovšem vyrábět elektricky znamená možnost vyrábět v malém, na míru. Nástup „minimills“, malých elektrických oceláren, je podle harvardského profesora Claytona Christensena typickou převratnou inovací, která mění ocelářský průmysl už od poloviny 60. let minulého století (The Innovators Dilemma, 1997). Tenkrát dokázala srazit cenu tyčí a plechů až na desetinu ve srovnání s tradičními postupy. V 90. letech už to otřáslo v Americe giganty jako U.S. Steel Corp. a Betlehem Steel Corp. Autor poznamenává, že žádný z velkých integrovaných ocelářských výrobců tomu dlouho nevěnoval pozornost. Český bolševik byl z tohoto pohledu opatrnější a vybudoval SONP Kladno, aby bylo následníky označeno za příklad neefektivity a přivedeno ke krachu.

Takže ocel asi bude furt, ale ne z koksu a nejspíš ani ne velká. Dost k ní budou patřit jako zdroje elektřiny větrníky a slunečníky, spolu s akumulací, ať už do baterek, do vodíku nebo nějakých gravitačních a bůhvíjakých lapačů energie. Jedná se o dietu, která českým chrličům uhlíku a prachu vysloveně nechutná.

Jenže to celé je právě námětem onoho Zeleného údělu. Kdybych přeložil Havlíčkovo bědování nad těmito evropskými penězi, Zelený úděl může mít fatální důsledky pro skanzen české průmyslové struktury 70. let, který tu stále udržujeme. Možná kvůli těm, kdo se nehodlají vzdát svého výjimečného postavení, které v 90. letech tak snadno získali. Byli vítězi časů, kdy rozhodovaly rychlé a snadné peníze. Proto se tu usadila vrstva, která tohle umí, ale nic jiného. Budoucnost vidí v odkopávání inovací, protože tudy by se mohl mezi jejich monopoly vetřít někdo, na koho už by nestačili.

Fond obnovy se zeleným nátěrem mohou být peníze na to, jak z naší postkomunistické a neokoloniální bažiny vybřednout. To však podle Havlíčka nechceme. Věrni zůstaneme laciné práci, službě subdodavatele za třetinové mzdy. Tomu se řekne, a on udělá. A když se mu jednou řekne, aby už nedělal, protože finalista si to našel jinde, subdodavateli nezbývá než samostatně řešit vzniklou situaci. Řeší ji tím, že kvalifikovaně běduje.

Zbyněk Fiala