Kdypak se shledám ve vašich knihách aspoň se stránkou o prodeji a koupi, se stránkou, jež pojednává o škodlivosti zaviněného úpadku, o lásce k vlasti, o zpeněžování dobytka a o melioraci? Kdy vyjdou nová Georgica? Kdy vyjde básnická kniha o síle tělesné a o zásadách agitačních v správném smyslu třídním? Kdy se to stane a jak je ta doba vzdálena?

Vladislav Vančura, Rozmarné léto


Po stydce skandalózní silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem a v jiných městech navíc validita zástupného terče posílila. Hle, uprchlíci se přece ve skutečnosti hnali do Evropy také proto, aby zneuctili „naše ženy“. Ovšemže s výjimkou feministek, na něž beztak „nevleze nikdo“ (neváhali se na sociálních sítích rozepsat jinak chrabří obránci našich žen před islámským testosteronem, když byli vystaveni feministické kritice vlastního okatého misogynství, arogance a machismu).

Ale nedá se nic dělat: i vyčpělá klišé bývají často pravdivá. Je více než jisté, že podmínky života, práce a (ne)blahobytu dolních deseti milionů obyvatel Česka a dolní půl miliardy občanů Evropské unie zásadně a bezprostředně neovlivňují ani uprchlíci, ani sluníčkáři, ba dokonce ani ti zkorumpovaní politikové, kolaboranti jedni. Vedle globálně nastavených kapitálových procesů, každý jednotlivý šéf sebemenší firmičky především určuje kvalitu žití toho kterého živáčka a námezdníka, našince i nenašince. Ti rozhořčení, uražení a ponížení lidé opravdu pálí salvy mimo terč a jsou – se svým vlastenčením a zejména se svými rasistickými exkrementy – mimo mísu. Byť se zápalem.

Vášeň a logika

Ilustrace jsou k dispozici. V rámci děkovné pouti vymítačů islámského ďábla pod okna Miloše Zemana na Hradčanském náměstí 12. prosince zazpíval Tomáš Hnídek alias Ortel hotovou sociální baladu: „Celej ten prašivej, mizernej život, člověk aby jen jak mezek dřel… pocit marnosti zas do mě vjel… Člověk stačí vydělat na to, aby mohl vstát a dojít do práce, než bude tuhej.“ Potlačme zde nutkání použít v odpověď jeden z trochu vulgárních sluníčkářských plakátů („Uprchlíci nemohou za vaše posraný životy!“) a zeptejme se slušně: Jak vyřeší reálný problém lidských bytostí, které vskutku dřou jako mezci za pouhý bakšiš, „spojení všech vlastenců“ (Ortel)? Co změní na zhudlařených životech spojení všech pánů a kmánů proti – tak pravil na téže demonstraci rasista Adam B. Bartoš – „bruselské mašinerii, hordám vetřelců, smrtelnému ohrožení evropské kultury“? Co vezme zasvé ze základního odcizení lidí a poměrů, kterou jiný řečník a hvězda YouTube Jiří Černohorský celkem přesně popsal jako „stále a pořád, jenom a jenom o nás bez nás“? Nebude už nutné, než nadobro ztuhneme, vydělávat si žebráckou mzdou na cestu do práce, jestliže pan prezident poslechne antisemitu A. B. Bartoše a ustaví „pronárodní vládu“?

Je opravdu převelikou záhadou, jak si to ti milí, naštvaní, ale venkoncem (většinou) slušní lidé vlastně představují.

Aktivistka z Olomouce Kateřina Slezáková ve svém projevu – mezi protiislámským troubením a pohoršením nad zásahem policie proti lidu před Úřadem vlády 17. listopadu – na oné prosincové prozemanovské demonstraci náhle zvolala: „Hanba tady tomu systému, který vykořisťuje! Dejte prácu (sic) našim lidem!“ Ano, hanba! A i ta moravština při skloňování slova „práce“ pohladí na duši. Ale také velmi povědomě, temně a historicky učebnicově vyhlížejí se spravedlivými požadavky spjaté představy, čím konkrétně zbavit společnost vykořisťování a vskutku ostudných poměrů. Vždyť je to jednoduché! Lepší sociální časy nastanou vzýváním – deklamovala jiná aktivistka, Michaela Holoubková – této „nádherné země, nádherného území“, plného „lesů, luk a polí“, vzýváním „naší vlasti, domova“, v němž konáme dílo „pro sebe a svou rodinu“ a v němž je zapotřebí se spojit pod heslem „Jeden za všechny a všichni za jednoho“ „a nehádat se o maličkosti“, protože přece „lidé, občané, vlastenci, Slované a lvi“ (sic!) – tedy i zaměstnanci a zaměstnavatelé, vlastníci kapitálu a prodejci práce? – mají „společnou řeč a společný cíl“. „Jóóó! Správně!“ přitakával předvánoční dav šturmující pražská nebesa. Hyne zde na úbytě elementární logika a živáček přitom nehne brvou.

Blbost zrcadlem

Jan Keller v jedné knize rozhovorů (Jan Rovenský a kol., Krize a politické křižovatky, FÚ AV ČR, Filosofia 2012) s odkazem na 30. léta minulého století brilantně popsal, k čemu dnes dochází v poměrech nesouměřitelnosti mezi „finanční a mocenskou elitou“ a „zbytkem společnosti“ , když je „rozdmýcháván nacionalismus. Ten vždycky sloužil jako prostředek k tomu, aby ožebračení lidé uvěřili, že jsou na stejné lodi jako ti, kteří je ožebračují a kteří se jim za clonou národních vlajek, národoveckých hesel, vojenských parád a prezidentských standard docela obyčejně vysmívají.“

Ale jak je to možné? Základem filozofického tázání je, jaké jsou podmínky skutečnosti. A tak se musíme ptát, jaké jsou podmínky dnešní masové přitroublosti (podmínky pro všeobecnou lidovou naštvanost známe, jsou celkem přehledné).

Ta nejhorší možná – ryze elitářská – odpověď zní, že lidé jsou prostě hloupí. Suverénní lid je blb. K tomuto závěru nedospěla jen liberální „pražská kavárna“, ale nakonec i filozof Zbyněk Fišer, undergroundový pardál a „marxist levý“ Egon Bondy: „Jedna taková věc mě skutečně zaskočila, a to poznání, jehož se mi dostalo až v roce 1990: že lidi jsou blbí. To jsem skutečně nevěděl a pro mě to nebylo triviální konstatování, který každej z nás denně opakuje pětkrát – já jsem to najednou pochopil jako filosofema! Pro mne, jakožto marxistu, to byl dost velkej otřes. Říkám znovu, já jsem toto poznání prožil jako filosof, který prožil filosofickou hloubku tohoto poznání… My marxisti jsme byli vždycky jako idioti přesvědčeni, že člověk je v první řadě bytost racionální, rozumná – rozhodně ne blbec. A teď jsem zjistil, že v zásadě blbej je!“

Tahle moudrost je efektní, dokonce i svým způsobem jadrně pravdivá – ale jako nadčasový soud, jako vyjádření věčného údělu neodpovídá skutečnosti chápané jako proces, a v tomto smyslu není ani příliš marxistická. Člověk je přece zrcadlem daných poměrů, „souhrnem společenských vztahů“ (Marx), místem sváru mezi uznáváním hierarchií i jejich torpédováním, jednotou  konfekčních režimistických floskulí i disidentských revolt, panující (panské) morálky i spontánní solidarity zdola, toho, co se dělá, a toho, co bychom mohli učinit sami z vlastní vůle, podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Společenské vztahy, které jsme zažili a jež prožíváme, patří do sféry daností. Předchozí éra vlády monopolní byrokracie bytostně zprofanovala užívání takových pojmů jako sociální spravedlnost, rovnost, třídní zájmy (a třídní boj), odbory, pracující člověk, kapitalisté atd., takže nový režim tento slovník ani nemusí ostrakizovat (trestní zákon sankcionuje „třídní zášť“, což je přece jenom něco jiného než například „třídní přístup“ nebo „třídní analýza“). Nová éra zase zprofanovala lidská práva, humanismus a individuální svobodu. „Slušný člověk“ tak sice ještě v rozčilení může žádat práci a v ještě větším pohnutí dokonce mluvit o vykořisťování. Ale činí tak jedině v souvislosti s útoky na stát, na jednotlivé politiky či zásahy policie, na cizí vetřelce a domácí pátou kolonu. Jiný „slovník naučný“ našinec prostě nemá po ruce. A vulgárně spílá právům a svobodám, protože shledal, že tyto „hodnoty“ tvoří součást ideologického závoje nad hnojištěm. Nominální levice osciluje mezi přísahami na tento závoj a schvalováním, ba podněcováním jeho fašizujících rozparovačů.

Chvála pirátství

Sotva jde o plané sebemrskačství, jestliže konstatujeme, že není vinou lidu absence systémové kritiky, absence projektu radikální změny, jakéhosi „levicového populismu“, který by zasáhl jádro systému a nikoli jen jeho (některé) zplodiny. Není vinou lidu absence programu, který by směřoval k vykořenění příčin pokleslých poměrů a nikoli pouze piloval Vznešené Principy či pranýřoval (pečlivě volené a často zavádějící) důsledky. A dělal si z lidí blázny. Zpolitizovaní piráti na internetu, navzdory neoliberálním tónům svých pajánů na ego, trh a drzost, nelegálním stažením byť jen jediné písně zasahují systémové jádro – korporátní vlastnictví – mnohem víc než všechny ty řeči o nutnosti sociálního smíru a sociální koheze, co jich jen u nás kdy prázdnotou zadunělo.

Vím, tato úvaha končí tam, kde by vlastně měla začínat. Ale „alternativní populismus“ je úkol, který je teprve na počátku, ba před počátkem. Je tedy třeba alespoň – a urychleně – otevřít debatu. Včera bylo pozdě.

Martin Hekrdla

(altpress.cz)