Čím častěji se jednotliví budoucí ministři či ministryně školství předhánějí v předkládání návrhů, které prý české vzdělávání „konečně přivedou do 21. století“, tím častěji používají ke zdůvodnění svých, většinou velmi sporných, nápadů snadnou argumentační berličku: „Snad tu nechceme napořád školství Marie Terezie“. Používají tuto výmluvu tak často, až bychom se měli objektivně zamyslet, čím ony tereziánské školské reformy skutečně ve své době byly, v jakém kontextu společenském, hospodářském a kulturním vznikaly, a co v důsledku znamenaly nejen pro rakouské mocnářství, ale také pro české země. Možná bychom nad „školstvím za Marie Terezie“ posléze snad méně ohrnovali nos.

Školské snahy Marie Terezie byly první ucelenou a systematickou snahou o povznesení vzdělanosti nejširších vrstev obyvatelstva. Tyto snahy bývají tendenčním historickým výkladem nedávných desetiletí považovány jen za úsilí o vštěpování základní kázně v nejútlejším věku, o posílení role státu a císařského dvora nad obyvateli rakouských zemí, či nejvhodnější cestou k podrobení se vojenské disciplíně. Tento jednostranný a velmi mechanický výklad je pravděpodobně to jediné, co budoucím českým ministrům/ministryním školství v jejich hlavách zůstalo. Škoda, nebo neomluvitelné?

Snahy Marie Terezie a jejích osvícenských spolupracovníků zásadně reformovat rakouský vzdělávací systém probíhaly v době, kdy obecné pojmy jako stát, společnost, národ, lid, rodina, hospodářství, kultura, dokonce i civilizace nabývaly podobných významů, s jakými jsme zvyklí je spojovat dnes my. Tereziánské školské reformy (a nejen ty) signalizovaly ve střední Evropě nástup nových osvícenských myšlenek prosazovaných i garantovaných absolutistickou vládou. Vytržení vzdělání z rukou církve a jeho předání do státní správy bylo součástí významného reformního procesu modernizace státu a společnosti.

Zavedení doporučené školní docházky (později povinné) pro děti od šesti do dvanácti let s povinností výuky trivia (čtení, psaní, počítání) zvýšilo významně úroveň základní vzdělanosti obyvatel rakouské monarchie. K prosazení tohoto cíle bylo třeba vypracovat jednotnou metodiku. K jejímu vytvoření přizvala panovnice zaháňského probošta Johanna Ignáce Felbigera (odtud obvykle nazývaná Felbigerova školská reforma). Ten sepsal pro výuku v mocnářství závaznou a rozsáhlou Knihu methodní, která určovala povinný obsah vzdělání. Felbigerova metodika vnesla do systému vzdělání řád i přijatelnou ucelenost a dílčím způsobem ovlivnila i myšlení odborných vědeckých pedagogů na nejméně sto padesát let dopředu - včetně reforem Thunovy (1850), a zejména Hasnerovy (1869).

Tereziánské reformy zřídily tzv. Normální školy, jakési přípravky pro budoucí učitele. Příprava budoucích učitelů byla vůbec ohromným průlomem, neboť vzdělávání do té doby bylo výhradně v rukách církve. V obcích byla „škola“ svěřována buďto místnímu faráři nebo lidem jako vysloužilí vojáci. Došlo k postátnění gymnázií a univerzit. Do osnov byly zahrnuty osvícenské vědy o státu, politické vědy o financích a hospodářství, dějepis (již směle odkazující k antickým kořenům evropské civilizace), přírodní nauky a nauky o využití nejnovějších vědeckých poznatků a osvědčených hospodářských postupů. Univerzita se stala státní institucí vychovávající kvalifikované zaměstnance pro zajištění chodu jednotlivých úrovní státu a jeho administrativního systému, skrze kvalitní výuku technických věd se stala zdrojem i vysoké úrovně technického vzdělání. Tereziánské (a později i josefínské) uvažování o školství bylo předpokladem rychlé industrializace Rakouska a modernizace jeho státního aparátu.

Tereziánské a josefínské školské reformy zásadně ovlivnily i vývoj českého osvícenského myšlení (Jiráskova ohromující historická freska F. L. Věk je tomu mimořádně kvalitním příkladem). Stále intenzivněji se prosazující myšlenky osvícenského absolutismu umožnily v Čechách záchranu a postupnou obnovu téměř již zaniklého českého jazyka (v té době používaného jen na úrovni vesnického obyvatelstva) a ve městech tak posílily český živel přicházející z venkova. S rozvojem jazyka a obecných čtenářských dovedností bylo jen otázkou času, kdy budou k dispozici i česky tištěné a psané knihy. Třeba Krameriova Česká expedice, pro podporu a rozvoj českého vědomí tolik cenná, tak za mnohé vděčí osvícenským tereziánským reformám.

Tereziánský stát usiloval o to, aby měl vzdělané, zdravé a nezávislé obyvatele, kteří zajistí nejen jeho chod, ale přispějí k rozvoji jeho bohatství a síly. Prostředkem k naplnění tohoto cíle se stala modernizace všech oblastí života - školství, soudnictví, hospodářství i duchovních záležitostí.

„Školství za Marie Terezie“, ono školství, kterému se soudobí čeští kvaziliberálové a progresivisté tolik posmívají, bylo úžasným počinem tehdejší císařovny, který ve svých důsledcích napomohl obnovit existenci českého národa a jeho jazyka. Skrze růst vzdělanosti nejširších vrstev českého obyvatelstva připravil základy pro rozvoj jeho hospodářské a kulturní úrovně jako důležitých předpokladů vzniku budoucího úspěšného svobodného československého státu.

Že si tyto souvislosti dnešní a budoucí čeští ministři/ministryně školství neuvědomují, je neomluvitelné! Že se jim navíc vysmívají, by je mělo diskvalifikovat od jakékoli správy naší země!

Ivo Strejček

institutvk.cz