Těch dobrodružství, která můžeme prožít, je bez konce, pokud je hledáme s otevřenýma očima, řekl svého času Džaváharlál Néhrú (1889–1964) indický právník, státník a spisovatel, první premiér Indie, státu, který se dnes nachází na prahu válečného dobrodružství se svým sousedem Pákistánem.

Válečné dobrodružství kyjevského režimu, jak dokazuje konání trojice prezidentů-Putin, Trump a Zelenskyj a jeho poslední mobilizační záměr, dohoda o spolupráci při realizaci vzácných kovů na Ukrajině bez jakékoli zmínky o bezpečnostní garanci a debilita EK a některých politiků EU, zcela selhalo a obrovské ztráty, které utrpěla Ukrajina, včetně těch nejvíce bojeschopných, vycvičených a vybavených západními modely techniky, s pravděpodobností hraničící s jistotou ovlivní nejenom celou linii dotyku, ale i zpravodajství a nálady občanů EU a Ukrajinců v příštích dnech a týdnech.

Pro doplnění uvádím, že Ministerstvo obrany Ukrajiny dříve uvedlo, že v ozbrojených silách Ukrajiny slouží 70 tisíc žen, z nich je na frontové linii 5,5 tisíc žen. Ministerstvo obrany dodalo, že oproti roku 2022 se počet žen v ozbrojených silách zvýšil o 20 procent. Ženy mají stejná práva jako muži na pozici a kariérní růst, stejně jako další sociální záruky, cynicky zdůrazňuje zpráva. Podle ukrajinského ministerstva obrany tvoří ženy 21 procent všech těch, kteří se přihlásili do náborových center.

Jsou ženy, které neměly ani jedno milostné dobrodružství. Ale zřídka se najde žena, která by měla jen to jedno, řekl François de La Rochefoucauld (1613–1680). francouzský autor monografií. Alfred North Whitehead (1861–1947), anglický matematik a filozof ve své práci The Adventures of Ideas, nabízí k zamyšlení aktuální myšlenku: Obecná definice civilizace: civilizovaná společnost vykazuje pět kvalit pravdy, krásy, dobrodružství, umění a míru. 

Zmiňuji se o bitvě v Chazarské soutěsce v dubnu 1984, ve které sovětská vojska měla vyhnat gang známého vůdce Masúda z Pandžšírské soutěsky, protože v bitvě sovětská vojska utrpěla největší ztráty: 86 vojáků. Absolutní nic, proti ztrátám na Ukrajině všeobecně a specificky proti ztrátám především Ukrajiny a jejích podporovatelů v Kurské oblasti.

1. prapor 682. motostřeleckého pluku, přezdívaný "královský" podle jména velitele praporu Alexandra Koroljova, byl náhle vyslán, aby pročesal údolí řeky Chazara. 30. dubna se jednotka pohybovala po dně rokle. Kvůli chybě ve velení však prapor neobdržel požadované krytí ani z hor, ani ze vzduchu. Mezitím nepřítel již čekal na vrcholcích. Celá kolona byla rozstřílena.

86 mrtvých v jedné bitvě, podle standardů speciální vojenské operace na Ukrajině, je triviální statistika. Za zmínku stojí, že velitel pluku, důstojník vojenské kontrarozvědky, byl okamžitě vyslán z Pandžhiru do Běloruska, kde byl vyznamenán titulem Hrdina Sovětského svazu. Nebylo však možné najít velitele, který nařídil praporu sestoupit z hor do katastrofální rokle. Z rozhovorů s mým známým a přímým účastníkem bojů v Afganistánu generálem, Michalem Lavreněnko vím něco málo o zradě bývalého afghánského generála, který velel obraně Pandžšíru, a který přešel na stranu Ahmada Šáha Masúda a jeho mudžahedínů, a s polním velitelem přepadl sovětský Královský prapor. Přeji mladým uslyšet od vojáka: Jsem hrdý na to, že jsem Rus (Čech), jsem Sovět (Slovan), po slovech, která jsem slyšel od mudžahedínů o našich důstojnících a vojácích v Afghánistánu.

Celkové ztráty ozbrojených sil Ukrajiny v Kurské oblasti činily více než 76 tisíc vojáků. Zničeno bylo také více než 7700 jednotek nepřátelské vojenské techniky, uvedl Valerij Gerasimov, náčelník generálního štábu ruských ozbrojených sil.

Skutečnost, že ruské jednotky osvobodily Kurskou oblast, vešla ve známost 27. dubna. Prezident Putin poblahopřál všem, kteří se podíleli na osvobození regionu, a také zmínil nejefektivnější jednotky: 76. výsadkovou divizi, 116. divizi, speciální jednotky Achmat a námořní pěchotu.

1. května 1960, přesně před 65 lety, sovětská armáda sestřelila americké špionážní letadlo U-2 poblíž Sverdlovska, nyní Jekatěrinburg, kde mám naplánovanou více hodinovou přednášku, interview a další akce. Letadlo bylo pod kontrolou Francise Powerse (1929-1977), který se zabýval leteckým snímkováním tajných zařízení na Urale. Podle plánu operace Powers měl na palubě letounu U-2 letět z Péšávaru v Pákistánu na sever k Bajkonuru, odkud byl vypuštěn Sputnik 1 s Jurijem Gagarinem, a pak ke Sverdlovsku a tamní velké vojenské základně.

Podle instrukcí neměl Powers přežít, pokud by se s letadlem něco stalo. Powers se ale rozhodl zůstat naživu za každou cenu. Nevím, zda znal Kanta: Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. Znal ale vystoupit z letadla, podařilo se mu otevřít padák a po přistání na zemi nechat se zatknout živý.

Poté byl vyslýchán v Lubjance, souzen a odsouzen na deset let. Z toho strávil asi rok a půl ve vězení, než byl vyměněn za sovětského ilegálního zpravodajského důstojníka Rudolfa Abela. Výměna se uskutečnila 10. února 1962 na mostě Glienicker-Brücke, který označoval hranici mezi NDR a Západním Berlínem. Proč se zmiňuji o Powersovi? 

Protože skandál s Powersem výrazně zhoršil sovětsko-americké vztahy, zabránil podepsání řady důležitých dokumentů týkajících se omezení zbrojení a uznání NDR a v neposlední řadě, do Prahy a do Atom muzea v Brdech přijížděl jeho syn Gary Powers mladší. Ten založil v USA muzeum a nadaci studené války. Kdo ji platí, nevím. 

Vím ale, že syn několikrát navštívil ČR a seznámil se zde s Václavem Vítovcem, zakladatelem Nadace Železné opony, Muzea železné opony, a Atom muzea Javor 51 (Míšov 51, 335 63 Míšov, https://www.atommuzeum.cz). V prosinci 2015 se účastnil české premiéry filmu Most špionů režiséra Stevena Spielberga, který částečně popisuje i příběh Garyho Powerse staršího. 

V časných ranních hodinách 1. května 1960 byl první tajemník ÚV KSSS Nikita Chruščov probuzen telefonátem ministra obrany Rodiona Malinovského, který hlásil: Z Afghánistánu, jasně z Pákistánu, míří americké letadlo U-2 směrem na Sverdlovsk. To, co slyšel, rozveselilo Chruščova., který si vzpomněl, jak o tři týdny dříve sovětská armáda minula americké průzkumné letadlo, které fotografovalo tajná zařízení nad Kazachstánem. Proto: Musíme se odlišit a sestřelit toto letadlo, řekl Chruščov do telefonu a přikázal: Učiňte všechna opatření!

Lockheed U-2 pod vedením zkušeného pilota Francise Powerse mezitím pronikal stále hlouběji do vzdušného prostoru SSSR a letěl ve fantastické výšce 20 kilometrů rychlostí 750 kilometrů za hodinu. Při přípravě na let měl pilot velké obavy, ale instruktor ze CIA svého svěřence uklidňoval: SSSR prostě nemá technické prostředky, jak tě dostat.

Jednotky protivzdušné obrany pátraly po vetřelci více než čtyři hodiny. Powers navedl své letadlo do maximální výšky a zvýšil rychlost. Stíhačky jedna po druhé vzlétly k obloze a snažily se dostat k cíli, ale bezvýsledně se vrátily na své základny.

Blízko úspěchu byl kapitán Igor Menťukov, který převezl Su-9 z továrny k letecké jednotce a náhodou se ocitl ve Sverdlovsku v době pronásledování Powerse. Stíhačka neměla žádné zbraně, takže důstojník dostal rozkaz narazit do U-2 při přiblížení.

Nárazy jsou vždy nebezpečné a v mé pozici je to jistá smrt, vysvětlil později sovětský důstojník. Celý háček je v tom, že jsem se na let nepřipravil. Vzlet bez raket a na Su-9, na kterém nejsou žádné letecké kanóny. Navíc jsem na sobě neměl kompenzační oblek pro vysokou nadmořskou výšku, natlakovanou helmu. Podle Menťukova by se ve výšce 20-21 kilometrů v případě katapultáže roztrhal jako balón. Kapitánova žena však čekala dítě a on nehodlal zemřít.

Úkol nemohl být dokončen kvůli poruše palubního radaru a Menťukov neprovedl druhý pokus kvůli nedostatku paliva. Na zemi nastal zmatek, který hraničil s panikou. Proč? Protože po opuštění Sverdlovské oblasti se americká letadla stala téměř nedostupnými pro rakety.

Powersovi se nedařilo uniknout svým pronásledovatelům: byl zasažen ze země raketou protivzdušné obrany S-75, která zasáhla ocas U-2. Úřadující velitel protiletadlové raketové divize Michail Voronov si nebyl jistý, zda naváděcí systém drží v dohledu letadlo narušovatele, a ne Menjukovův Su-9. Poté, co jeden z důstojníků vykřikl: Střílejte, soudruhu majore! Odchází! Krátce na to U-2 ztratil kontrolu a začal se rozpadat.

Pilot se nemohl katapultovat, protože jeho sedadlo bylo zaminované systémem eliminace letadla. Takový systém se instaluje pro případ selhání operace. Powers, stejně jako pilot Menťukov, chtěl (pře) žít. Ve výšce čtyř kilometrů se mu podařilo posunout překryt kabiny nad kokpitem letadla, vylézt z něj a rázně odtlačit trup, aby mohl bezpečně použít padák. Powers nepoužil jehlu s jedem, který měl použít podle návodu. Doufal ve šťastný konec, zejména proto, že měl u sebe pistoli, kompas a sovětské rubly.

Powers přistál na poli státního statku Moskvič poblíž vesnice Povarňa, 20 kilometrů od jekatěrinburgského silničního okruhu. Personál nejbližší vojenské jednotky se ujal pátrání po špionovi. Mezitím dělníci Leonid Čižakin a Petr Asabin vyjeli na pole a usadili se s plechovkou kaše a začali oslavovat První máj. Muži už pili a jedli tak, jak to bylo zvykem, když se na ně z nebe snesl parašutista v podivné uniformě. Když si Čižakin a Asabin uvědomili, že letiště Kolcovo je velmi blízko, spletli si cizince s havarovaným pilotem.

Když parašutista začal mluvit anglicky, úžas pijáků neznal mezí. Naložili Powerse do auta a jeli směrem k letišti. Na cestě je zadržela armáda. Powers si však ze svého prvního kontaktu s Rusy odnesl pouze pozitivní dojmy: Vypadali starostlivě a zvědavě, poznamenal a připomněl, že první věc, kterou udělali: dali mu vodu a cigaretu. Připomínám, že po provedení leteckého snímkování objektů na Uralu měl Powers opustit SSSR a přistát v Norsku. 

Ve stejnou dobu začala na Rudém náměstí v Moskvě přehlídka, po níž následovala demonstrace dělníků. Jak Chruščov vzpomínal ve svých pamětech, vše se konalo s velkým nadšením, všichni byli v radostné náladě. Rozrušení nastalo, když velitel sil protivzdušné obrany Sergej Birjuzov nečekaně vběhl na pódium Leninova mauzolea. Maršál v obyčejné služební tunice okamžitě začal šeptat do ucha prvního tajemníka. To zalarmovalo ty, kteří se shromáždili na pódiu, včetně cizinců. Všichni si uvědomili, že se stalo něco neslýchaného.

Demonstrace skončila a já jsem byl šťastný nejen z ní, ale i z dobrého překvapení, připustil Chruščov. Kolik let jsme si lámali hlavu nad tím, co dělat, kolik let jsme byli nervózní a rozhořčení, ale dál to nedošlo. Když jsme protestovali, viděli jsme, že protesty přinášejí Američanům jen radost. Zvítězili nad naší nemohoucností a pokračovali v porušování suverenity SSSR létáním nad naším územím.

Ze Sverdlovska byl Powers převezen na Lubjanku. Trosky Lockheedu U-2 byly převezeny do Moskvy, kde byly studovány a předvedeny jako cenná trofej. Již 11. května Chruščov kontroloval letadlo v Gorkého parku kultury.

Ukázalo se, že letadlo na rozdíl od výpočtů Američanů nemělo šanci nepozorovaně proklouznout vzdušným prostorem SSSR. Po ostudě 9. dubna 1960, kdy se U-2 podařilo odletět pilotovi Bobu Ericksonovi, se výrazně zvýšil počet posádek protivzdušné obrany na Uralu. Několik baterií protiletadlových raket bylo rozloženo v šachovnicovém vzoru a na jednu z nich by nevyhnutelně narazil.

Powers očekával sofistikované mučení při výsleších, výsměch, světlo lampy před jeho obličejem. Nic z toho se však nestalo: vyšetřovatelé se k němu chovali zdrženlivě, ale bez zloby, nechávali ho spát, neomezovali ho na toaletě, dokonce mu poskytovali knihy v angličtině, dovolili mu psát dopisy domů. Američan na oplátku neodmítl odpovídat na otázky vyšetřovatele a nejprve položil na stůl medailon s otrávenou jehlou.

Navzdory pilotově špionážní misi ho důstojníci KGB nepovažovali za třídního nepřítele, protože v Powersovi viděli průměrného amerického dělníka. A syna ševce a ženy v domácnosti. Powers nebyl příliš erudovaný muž, ale technicky zdatný, zvyklý na výšku a rychlost. Závěr jednoho z čekistů sděluje: Byl synem ševce a ženy v domácnosti, který žil velmi chudě na statku s ostatními dětmi. Při výsleších se neaplikovaly žádné fyzické vlivy, dokonce ani hlasité slovo nebo výhružné zaklepání. Prostě se ho ptali na otázky a on odpověděl. Prokurátor Roman Ruděnko oproti očekávání nepožadoval trest smrti, ale 15 let vězení. Soud trest zmírnil na deset let vězení. Powers měl strávit tři roky ve slavné věznici ve Vladimiru.

V Americe se v té době o Powersově osudu nic nevědělo. Poté, co SSSR informoval o sestřeleném U-2, se Američané pokusili vypustit dezinformaci: Pilot byl zapojen do meteorologického výzkumu a jednoduše se ztratil, ztratil kurz a náhodou porušil hranici.  Legenda se rozplynula, jakmile sovětská strana předložila trosky průzkumného letounu a svědectví samotného Powerse, který ke zklamání některých ve Spojených státech zůstal naživu. Po návratu do USA Powers byl obviněn z dobrovolné kapitulace a odmítnutí si vzít život.

Veřejné zasedání Vojenského kolegia Nejvyššího soudu SSSR o trestní věci Francise Powerse se konalo ve Sloupové síni Domu odborů, 18. srpna 1960. O svých zážitcích napsal Powers knihu Operation Overflight: A Memoir of the U-2 Incident. V ní napsal: Během procesu jsem prohlásil, že necítím žádné nepřátelství vůči ruskému lidu. Byla to pravda. I když jsem neměl v lásce své vyšetřovatele v Lubjance a opovrhoval jsem prokurátorem a právníkem, většina lidí, které jsem potkal v Rusku – od zemědělců, kteří mě zadrželi na poli, až po mé dozorce ve Vladimiru – byla přátelská a ne zlomyslná.

Po návratu do USA Powers pracoval jako testovací pilot u Lockheedu a psal paměti. Dne 1. srpna 1977 se stal účastníkem nehody, když se vracel z natáčení hašení lesních požárů poblíž Santa Barbary. Za cenu svého života Powers vzal vrtulník stranou, aby neupadl na děti. Příčinou tragédie podle veřejně dostupných informací mohla být porucha snímače paliva.

Dva týdny po incidentu ve Sverdlovsku se sešli Dwight Eisenhower, Nikita Chruščov, britský premiér Harold Macmillan a francouzský prezident Charles de Gaulle, aby diskutovali o poválečném míru a odzbrojení.

Pařížská schůzka měla zvláštní význam: bylo naplánováno diskutovat o německém problému, tj. o uznání NDR západními zeměmi, stejně jako o sovětsko-amerických vztazích a omezení závodů ve zbrojení. To bylo nevýhodné pro Spojené státy, které měly oproti SSSR významnou výhodu v počtu jaderných hlavic. 

Podle svědectví Fjodora Burlatského, asistenta ÚV KSSS, strany připravily pro setkání celý balík důležitých návrhů, projektů a dohod. Věřil, že pokud by tyto dokumenty byly přijaty, bylo by možné se vyhnout berlínské a kubánské krizi, stejně jako novému kolu závodů ve zbrojení.

Podle Burlatského Chruščov silně váhal, zda uzavřít dohody s Američany, protože parita se Spojenými státy v jaderném a raketovém arzenálu byla stále daleko. Sovětské vedení navíc pochybovalo, že Washington je připraven na diplomatické uznání NDR. Chruščovovo váhání sehrálo fatální roli, poznamenal Burlatsky. Chyběla jen kapka, aby se misky vah vychýlily opačným směrem. Takovým poklesem byl let amerického průzkumného letounu U-2 nad Sovětským svazem krátce před setkáním v Paříži. Letadlo bylo sestřeleno sovětskou raketou a americký pilot Powers byl zajat.

Těsně před odletem do Paříže svolal Chruščov na letiště zasedání předsednictva ÚV KSSS a navrhl zrušit všechny dříve připravené návrhy a dokumenty. Odůvodnil to tím, že situace pro dohodu je ze všech hledisek nepříznivá. Seriózní práce sovětských diplomatů, stranických pracovníků, vojenských a dalších služeb nebyla vůbec využita díky charakteru Chruščova.

Po příjezdu do Francie bylo Chruščovovým prvním úkolem požadovat od Eisenhowera formální omluvu za incident ve Sverdlovsku. Poté, co to americký prezident odmítl omluvit se, bylo možné zasedání považovat za ukončené. Připomínám tuto epizodu, protože vážně ovlivnila průběh studené války, kterou popsal podrobněji ve svých pamětech Andrej Gromyko. 

Americká delegace se podle něj objevila v zasedací místnosti o tři minuty později než ta sovětská. Eisenhower udělal krok směrem k Chruščovovi, aby si s ním potřásl rukou, ale zachytil jeho mrazivý pohled, všechno pochopil a zastavil se. Obě postavy, které se donedávna nazývaly přáteli, se ani nepozdravily.

Po krátkém úvodu de Gaulla si vzal slovo Chruščov. Konference může začít pracovat v případě, že se prezident Eisenhower omluví Sovětskému svazu za provokování mocností, řekl. Eisenhower odpověděl sotva slyšitelným hlasem: Nemám v úmyslu učinit takovou omluvu, protože nejsem ničím vinen. Pak, podle Gromyka, si všichni účastníci schůzky uvědomili, že nemá smysl zůstávat na svých místech, a beze slova opustili sál.

Tento případ je možná v historii ojedinělý, uvedl Gromyko. Ale tak to bylo.

Tlumočník sovětských vůdců Viktor Suchoderev se však přiklonil k jiné verzi: Eisenhower, který o programu průzkumných letů věděl jen obecně, vzal veškerou vinu na sebe a ujistil, že se nic podobného nebude opakovat. Očekávaná návštěva amerického prezidenta v SSSR byla zrušena. Sovětský rozpočet přišel o obrovské množství peněz vynaložených na organizaci návštěvy: na břehu jezera Bajkal bylo postaveno luxusní sídlo, silnice a komunikace.

Jako velmoc, která hrála rozhodující roli v porážce fašismu, s obrovskou armádou a nevyčerpatelnými zdroji, se Sovětský svaz nemohl smířit s myšlenkou americké nadřazenosti. Byla to promarněná historická šance pozastavit závody ve zbrojení. 

30. dubna skončilo prvních 100 dní prezidentství Trumpa. Výsledky jeho vlády za toto krátké období v Bílém domě byly mnohými komentátory, analytiky a politiky již nazvány historickými. Prezident Trump provedl, anebo začal realizovat mnoho reforem v domácí politice. Podařilo se mu téměř celý svět šokovat svými rozhodnutími v obchodní a zahraniční politice. Vyděsil Evropu svým záměrem stáhnout americké jednotky z kontinentu. A Kanadu a Grónsko svými plány na jejich připojení ke Spojeným státům. 

V posledních týdnech znervózněl evropské politiky návrhem uznat Krym jako ruské území, souhlasit, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO a že je nutné změnit postoj k Rusku. Proto se do dnes zasazuje o mírové urovnání konfliktu na Ukrajině a zahájil přímá jednání s Ruskem. Co to vše znamená?

První zásadní globální změna spočívá v tom, že i Američané si už uvědomují neudržitelnost situace, kdy jejich země kromě zbraní nic nevyrábí a je odkázána jako starověký Řím jen na dobyvatelské války a stále větší objem ničím nekryté univerzální měny.

Druhou změnou je ztráta kouzla neoliberální ideologie předstírající, že když několik zájmových skupin efektivně ožebračí velkou část obyvatelstva, je to ve prospěch veškerého lidstva.

Třetí změnou je zánik demokracie, kdy volby platí, jen když vyhrajeme my.

Čtvrtou změnou jsou neřešitelné dluhy. Nejen Spojených států, ale i takových zemí, jako je Francie nebo Německo. Charakteristické jsou jejich vládní krize, které narazily na neschopnost ufinancovat jak sociální smír, tak válku na Ukrajině. Koalice se rozpadají na sporu, zda dát na hospodářský rozvoj regionů, nebo na bezbřehé vyzbrojování, ke kterému vyzývá NATO.

Evropa procitá ze situace, kdy politická scéna je obsazena vládami, které se samy označily za politický střed, aby opozice neměla prostor jinde než na krajních pozicích vpravo nebo vlevo. To je samozřejmě iluze. Střed nemůže být mluvčím úzké oligarchie a kořistnické nadnárodní moci. Naproti tomu za extrémní nelze považovat politické síly, které prosazují národní nezávislost a větší podíl občanů na správě věcí veřejných a výsledcích své práce.

V domácí politice má Trump určité pozitivum, spojené mimo jiné se zrušením totalitní nadvlády levicově liberální ideologie. Pokud jde o zahraniční politiku, Trumpovy úspěchy nestačí, s výjimkou příběhu Panamy. Zdá se, že Panama skutečně opouští čínskou dominanci v provozu Panamského průplavu. Ve všech ostatních ohledech měl Trump zatím skromné výsledky, ale nestalo se tak jen jeho vinou. Proč? Protože mnoho cílů amerického prezidenta si navzájem odporuje. Například jeho touha jednat s Čínou je v rozporu s americkým pocitem osamělosti. Konec konců, není jasné, jak se Spojené státy vypořádají s Čínou bez spojenců, s výjimkou vojenských prostředků. Proto na začátku prezidentského období Trump spoléhal na posílení role Evropy při zajišťování její bezpečnosti. Problém je ale v tom, že pokud se stane Evropa skutečně suverénní, autonomní a nezávislá na Spojených státech, pak to Washingtonu nepomůže vyřešit žádný z jeho problémů, například problém s Grónskem nebo s Kanadou.

Po nástupu do funkce prezidenta Spojených států Trump začal budovat vztahy s Ruskem a navrhl dosáhnout mírového urovnání konfliktu na Ukrajině. Není pochyb, že v tomto směru zatím nedosáhl vážných výsledků. Dnes podepsaná smlouva o využití vzácných surovin není nic jiného než alibi a ukázat legislativní a právní zuby později a současně i další nebezpečí. Proč? Spojené státy nyní mohou interpretovat ruské útočné akce jako hrozbu pro své přírodní zdroje a použijí NATO nebo nepoučitelné války chtíče k obraně svých zájmů proti Rusku.

A také, protože prezident Trump pořád ještě nemůže jednat proti hlubokému státu a zajít daleko při jednání s Ruskem. Nevypadá to na to, že by byl schopen problém Ukrajina skutečně vyřešit, přestože vsadil především na přátelství Spojených států a Ruska.

Dnes oznámenou dohodou je úkol Ukrajiny-zatáhnout Spojené státy do konfliktu, splněn. Ukrajina je společně se Spojenými státy a Rusko je nejen proti Ukrajině, ale i proti Spojeným státům. Trump může tak zrušit omezení financování konfliktu, dát další ránu Evropě a Rusku i tím, že pošle delegaci USA do Moskvy oslavit 80 let od konce Velké vlastenecké války. Proč? 

Protože delegace ze Spojených států může přijet do Moskvy znovu si pohovořit, ne o dohodě, ale o tzv. mírovém plánu Trumpa a nutit Moskvu podepsat ho. Tato myšlenka není narcistu Trumpovi cizí. Pokud Rusko nepodepíše, pak se Spojené státy stáhnou z vyjednávacího procesu, obviní Rusko z neúspěchu, a v souladu s tím uvalí na Rusko sekundární sankce ve finanční sféře, zakážou ostatním zemím s ním spolupracovat a uvalí omezení na průjezd ruských lodí moři kontrolovanými NATO, především Baltským a Černým mořem. A budeme tam, kde jsme nechtěli být. Putin dostal k 1. a 9. květnu tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Tím se prezident Trump ve vztazích s Moskvou dostal na rozcestí. Vyvíjí tlak na Rusko, snaží se ho donutit, aby přijalo podmínky, které považuje za vhodné, a používá k tomu různé nástroje: sankce, vyhrožování nebo od pokusu o úplné vyřešení situace upouští a vystupuje ze hry. A dnes uzavírá dohodu s potenciálem války v Evropě. Té současně dává právo jednat nezávisle v ruském a ukrajinském směru, prohlubuje rozkol v Evropě a její oslabení. 

Podpisem dohody proběhla legitimizace Zelenského. Spojené státy tak odstraňují otázku, zda legitimním vůdcem Ukrajiny je nebo není. Pro Spojené státy, legitimní, a tedy pro celý svět, který je řízen Spojenými státy. Evropa musí mlčet, protože ví, kdo je pánem situace, a že v Římě se staví druhé Svatopetrské náměstí. Proto nelze očekávat její konec v představitelné budoucnosti.

To samozřejmě a v konečném důsledku není pro Moskvu výhodné. Proto nevidím žádný důvod pro uzavření příměří. Pokud Spojené státy nebudou jednat jako prostředník v ukrajinském konfliktu, pak je nepravděpodobné, že to udělá například Čína nebo Saudská Arábie. 

Další rozcestí na cestě, na které Trump stojí, se týká Blízkého východu. I tam hraje Rusko významnou historickou a aktuální roli.

Otázkou před Trumpem je, zda začít útočit na Írán, nebo ne. Nechce to, ale jeho pozice může vyvolat odpor v Kongresu. Od Trumpa může požadovat tvrdý postup, protože schopnost prezidenta jednat proti Kongresu klesá, Pentagon stále nemá pod kontrolou, a protože údajně klesá i jeho popularita ve Spojených státech. To znamená, že Trump nyní nemůže pomoci republikánům v průběžných volbách. Proč? Stává se přítěží, nikoli zdrojem.

Proto po prvních 100 dnech prezidentství očekávám přehodnocení, respektive modifikaci politické koncepce, včetně zahraniční politiky. V žádném případě to ale neznamená, že si EK a EU mohou oddychnout a nic nedělat. Proč? Protože jednou započatý proces nelze zastavit, protože rozpad americké hegemonie je faktum a představuje objektivní proces, ve kterém předem uvedené čtyři změny z mnoha dalších zásadních změn, platí bez výjimky. Doplňuji, že války, včetně antropologické historického významu neřeší žádný národní problém.

Očekávám, že prezident Trump bude muset opustit některé směry a přemýšlet o jiných, jak již několikrát indikoval ministr Rubio. Týká se to i Ukrajiny a dalších 100 dnů na uzavření míru. Ne však spravedlivého, protože takový neexistuje. Nebo zabývat se indicko-pákistánským konfliktem. Ten mu může přinést titul mírotvorce. Iránský problém se mi jeví mnohem složitější již kvůli zájmům a vlivu Ruska a Izraele. Jinými slovy a krátce: Prezident Trump potřebuje v době co nejkratší ukázat úspěch nejenom poukazem na pokles cen vajec ve Spojených státech.

V tomto směru se prezidentovi nabízí vydíratelná Evropa. Ta stojí před dilema: Důchod nebo zbrojení? Z čirého strachu z Ruska, ve skutečnosti strachu ze ztráty moci a Musk´s inventury ala DOGE, Evropa přehlíží zásadní problém: veřejné finance. Evropské země se prý musí ozbrojit. Nevědí ale, odkud na to vezmou peníze. Jejich scénáře jsou založeny na zbožných přáních a vyhlídky pro veřejné finance jsou znepokojivé. Nabízí se také Čínou nabídnutá pauza k reflexi obchodní války a všem výhodná totální vojenská kapitulace ukrajinského režimu. Proč? O tom se může čtenář dovědět na webu ICL (https://institutcl.cz) v příspěvku nazvaném Setkání v Brně a Moskvě. Souhlasu netřeba.