V ten den už tu dřinu ale její srdce neustálo. „Takové tempo starší lidé nemohou vydržet! Někteří mladí mají problémy,“ rozčilovaly se před médii její kolegyně, které mluvily o otrocké práci za minimum peněz a šikaně na pracovišti. Tragický příběh se sice udál na Slovensku, je ale jasné, že podobné podmínky panují i v řadě podniků v České republice.

Prokazatelně přinejmenším to, že jsou pracující u nás přetěžováni. Česká republika patří mezi země s největším fondem pracovní doby, a to hlavně kvůli častým přesčasům. Plus nedodržování přestávek rovná se zadělávání si na pracovní úrazy. A čísla hovoří jednoznačně: loni u nás došlo k 44 401 pracovním úrazům, 1 304 z toho bylo závažných a 104 smrtelných. Z různých důvodů, nejen kvůli únavě a přetížení. Ale z příčin, jimž se lze většinou vyhnout. Jsou to vysoká čísla. Jsou ale o něco nižší než ta předloňská, a to pravděpodobně i díky kontrolám odborových inspektorů bezpečnosti práce. Ti vloni provedli 2 402 kontrol a odhalili téměř 8 700 závad.

Není proto divu, že i vzhledem k těmto zjištěním a mnoha negativním zkušenostem do novely zákoníku práce, o níž se nyní vede boj ve Sněmovně, přišly odbory mimo jiné s návrhem, aby jim byla vrácena pravomoc v případech vážného ohrožení zdraví nebo života zaměstnanců zastavit práci. To vyvolalo odpor především mezi zaměstnavateli a pravicovými poslanci. Pochopitelně, pravice – ač se to jeden nejmenovaný multimiliardář ve vládě snaží zastírat – zastupuje hlavně zájmy zaměstnavatelů a bohatých. Já s návrhem odborů problém nemám, naopak ho podporuji. I podle mě je zdraví a život každého zaměstnance přednější než zisk majitele či majitelů podniku. Ten zisk jim samozřejmě neupírám, pokud jej mají za dobrých podmínek a důstojných mezd zaměstnanců.