Je to paradox moderní doby. Žijeme obklopeni výrobky, od telefonů po auta, od potravin po léky, a přesto jsme zapomněli, odkud se vlastně berou. Většina lidí ve Velké Británii (a platí to i pro kontinentální Evropu) dnes nemá ponětí, co všechno stojí za tím, než se jakýkoli předmět dostane do našich rukou. Výroba se nám zkrátka ztratila z očí, a tím i z mysli. Jenže továrny nejsou věčné. Jsou křehké. A právě na to dnes těžce doplácíme.

„Každý předmět v našem životě, pokud to není kámen, rostlina, člověk nebo zvíře, byl nějakým způsobem vyroben,“ připomíná profesor inovací na univerzitě v Cambridge Tim Minshall ve svém analytickém článku publikovaném na serveru UnHerd. Podle něj jsme v posledních desetiletích spáchali tichou, ale závažnou civilizační chybu. 

„Ztratili jsme přehled o tom, jak fungují naše výrobní systémy a přestali jsme chápat, jak snadno se mohou zhroutit,“ píše Minshall. 

Od 80. let se Spojené království (stejně jako mnoho dalších bohatých ekonomik) nadchlo pro neoliberalismus, deregulaci a outsourcing. Výsledkem bylo masivní uzavírání továren a přesun výroby do zahraničí, především do Asie. Ekonomika se „postindustrializovala“ a stále více spoléhala na služby, finančnictví a technologie. Výroba byla považována za přežitek.


Továrny nejsou jen budovy se stroji. Jsou to uzly v síti zkušeností, služeb a lidí. A když je jednou ztratíte, neobnovíte je přes noc,“ varuje Minshall.

Podle něj dnes i v technologických centrech, jako je vědecky zaměřené Cambridge, zoufale chybí prostor pro nové výrobní firmy (laboratoře, sklady, inženýři). A tak i ti nejambicióznější inovátoři v oblasti biotechnologií, kvantových technologií či energetiky narážejí na nedostatek základní infrastruktury. Výrobní podnik se totiž nevyvíjí v PowerPointové prezentaci, ale ve skutečném prostoru se skutečnými lidmi.

Křehkost moderního globálního výrobního systému se naplno ukázala během pandemie covidu-19. Chyběly respirátory, ochranné pomůcky i základní léky. Amazon přestával doručovat, auta nebyla k mání a supermarketové regály zely prázdnotou. Ale v nemocnicích to znamenalo více než jen nepříjemnost - šlo o lidské životy.

A stačí připomenout epizodu z března 2021, kdy se loď Ever Given zasekla v Suezském průplavu. Jeden špatný manévr a deset procent světového obchodu se na týden zastavilo. „To není výjimka. To je symptom systému, který jsme příliš zjednodušili a příliš centralizovali ve jménu efektivity. Ale efektivita není totéž, co odolnost,“ píše Minshall.


Zvrat však není nemožný. Minshall připomíná, že nová éra výroby už klepe na dveře: přechod od masové produkce k masové personalizaci. Díky digitálním technologiím, umělé inteligenci a 3D tisku bude možné vyrábět jedinečné produkty šité na míru jednotlivým zákazníkům. Menší série, kratší dodavatelské řetězce, méně odpadu, více lokálnosti. To vše může znamenat ekologičtější a odolnější výrobu. V některých oblastech, například v medicíně (viz terapie CAR-T), už tato budoucnost začala.

Co z toho plyne pro Evropu?

Článek míří na Velkou Británii, ale platí i pro zbytek Evropy. Kontinent, který kdysi vedl svět v průmyslové výrobě, dnes dováží čipy z Tchaj-wanu, oblečení z Bangladéše a baterie z Číny. V honbě za levnější pracovní silou a vyššími maržemi jsme rozdali svou strategickou nezávislost a tváří v tvář geopolitickému napětí a měnícímu se klimatu zjišťujeme, že bez vlastní výrobní základny nejsme schopni zajistit ani základní potřeby společnosti.

„Schopnost vyrábět věci je základní dovednost každé národní ekonomiky i místní komunity, která chce být odolná, bezpečná a udržitelná,“ uzavírá Minshall.

A na závěr si pak už zbývá položit dvě otázky: Chceme-li obnovit evropský průmysl, máme ještě čas? A máme k tomu vůli?