Když britský profesor inovací Tim Minshall ve svém nedávném článku bilancoval rozpad britské výrobní infrastruktury, ukazuje se, že nejde jen o „ostrovní problém“. Je to zrcadlo, v němž se zřetelně odráží i situace celé Evropy, a možná nejvíce České republiky. Země, která byla ještě před několika desetiletími průmyslovou velmocí, se dnes smrskla na logistický uzel a subdodavatelskou montážní linku. Bez vlastní kontroly nad výrobními procesy.
Na první pohled je situace v České republice zdánlivě jiná než v Británii. Podíl průmyslu na HDP je jeden z nejvyšších v EU a pohybuje se kolem 27 %, zatímco britský je pod 10 %. Ale to je optický klam. Český průmysl je strukturálně slabý: tvoří jej převážně montáže pro zahraniční nadnárodní koncerny, které vlastní technologie, rozhodují o investicích a v kritickém okamžiku se mohou bez větších následků stáhnout. Stačí připomenout přesun výroby škodovek mimo Česko nebo náhlé ukončení dodavatelských řetězců během pandemie.
„Domácí přidaná hodnota je v mnoha sektorech průmyslu minimální. Jsme subdodavatelé, ne výrobci,“ podotýká ekonomka Ilona ŠVihlíková.
Německo, dlouho považované za průmyslový motor Evropy, dnes čelí strukturálním potížím. Přechod na elektromobilitu uvrhl automobilky do investiční nejistoty, energetická transformace je bolestivá a mezinárodní konkurence (zejména z Číny) sílí. Berlín reaguje se zpožděním: národní strategie „Made in Germany 2030“ má posílit lokální dodavatelské řetězce, ale naráží na byrokracii, nedostatek pracovní síly a fragmentaci.
Francie naopak vsadila na strategickou obnovu průmyslu už před několika lety. Prezident Macron zavedl po pandemii balík France Relance a následně France 2030, který přímo podporuje návrat strategických odvětví na francouzské území (např. baterií, čipů, zdravotnické výroby). Přesto ani zde není úspěch zaručen. Znovu vybudovat celé „industriální ekosystémy“ je běh na dlouhou trať. Dobrý příklad představuje pokus obnovit výrobu antibiotik v regionu Rhône-Alpes, kde po dvaceti letech absence stále chybí know-how i kvalifikovaní lidé.
„Továrny nejsou jen budovy. Jsou to živé organismy tvořené lidmi, dovednostmi a vztahy. Když je jednou zničíte, nestačí postavit novou halu,“ upozorňuje Minshall na serveru UnHerd.
Česko má nevýhodu. Továrny tu fyzicky ještě stojí, ale rozhodování se dávno přesunulo jinam. Málokterý podnik vyrábí vlastní produkt od nápadu až po expedici. Výzkum a vývoj zůstává podfinancovaný, technologická nezávislost iluzorní. Pokud by se zadrhly světové toky čipů, baterií, léků nebo surovin, český průmysl by se ocitl v hluboké krizi.
Minshall zároveň nabízí i pozitivní vizi: přechod od masové výroby k masové personalizaci. Nové technologie jako 3D tisk, robotizace a datová analytika umožňují vyrábět efektivněji a blíže zákazníkovi. Kratší dodavatelské řetězce jsou ekologičtější a méně zranitelné.
Psali jsme:
Podle Minshalla je budoucnost „v těsnějším propojení výroby a spotřeby“. Příkladem může být výroba léků na míru pacientovi nebo lokální tiskařské dílny produkující náhradní díly do strojů bez čekání na lodě z Asie.
Ale k tomu je potřeba víc než technologie: politická vůle, veřejné investice a strategická vize. A hlavně ochota znovu ocenit „špinavou práci“ výroby, která po desetiletí stála v pozadí a nyní se ukazuje jako klíč k přežití moderní společnosti.
Evropa potřebuje vlastní výrobní renesanci. A Česko musí být v jejím jádru, nebo skončí jako chudý subdodavatel.
(Kyncl, UnHerd.com, foto: zai)
