Evropská ekonomika dostala další vážné varování. Podle předběžných údajů Eurostatu ze 4. listopadu dosáhla říjnová meziroční inflace v eurozóně čtyř procent, nejvíce za poslední tři roky. Ještě v září činila 3,8 procenta. Hlavním zdrojem zdražování jsou energie, jejichž spotřebitelské ceny meziročně vzrostly o 20,8 procenta. Jádrová inflace přitom zůstala na 2,5 procenta. Rozdíl ukazuje, že současný cenový tlak vyvolávají především drahé energie, nikoli mimořádně silná domácí poptávka.
Současně přichází druhé varování. Souhrnný index podnikatelské aktivity PMI společnosti S&P Global klesl z 53,1 na 51,7 bodu, nejníže za čtyři měsíce. Hodnota nad 50 body stále znamená růst, ale nové objednávky téměř stagnují a důvěra podniků slábne. Evropská ekonomika se tak dostává do nepříjemné situace, kdy rostoucí náklady omezují její další rozvoj. Zatím nejde o recesi, ale o kombinaci, která může postupně ochromovat investice, zaměstnanost i konkurenceschopnost.
Zdražování energií není pouze problémem domácností. Vyšší ceny ropy, plynu a dalších energetických vstupů se promítají do dopravy, průmyslové výroby i konečných cen výrobků. Podniky musí rozhodovat, zda zvýšené náklady přenesou na zákazníky, nebo je zaplatí ze svých marží. Obě možnosti mohou omezovat investice a oslabovat jejich postavení na světových trzích.
Současný energetický šok souvisí především s válkou na Blízkém východě a narušením mezinárodních dodávek. Jeho důsledky však znovu otevírají dlouhodobý evropský problém. Evropská unie chce současně urychlovat energetickou transformaci, modernizovat průmysl, posilovat obranu a snižovat závislost na zahraničních surovinách. Všechny tyto priority vyžadují obrovské investice ve chvíli, kdy podnikům rostou náklady a zhoršuje se ekonomická předvídatelnost.
Evropská politika přitom stále hledá rovnováhu mezi klimatickými cíli, energetickou bezpečností a konkurenceschopností průmyslu. Investice do domácí výroby energie, sítí a úspor mohou závislost na dovozu dlouhodobě snížit. Problém nastává, pokud náklady přechodu rostou rychleji než schopnost podniků je financovat. Ani rozsáhlé dotační programy nemohou trvale nahrazovat dostupnou energii, stabilní podnikatelské prostředí a skutečnou poptávku po výrobcích.
Centrální banka může zdražování brzdit, nikoli odstranit
Evropská centrální banka se ocitá před mimořádně obtížným rozhodováním. Na zasedání 29. října ponechala depozitní sazbu na 2,5 procenta, přestože inflace výrazně převyšuje její dvouprocentní cíl. Současně připustila, že pokračující energetický šok může znamenat vyšší inflaci a slabší hospodářský růst. Další zvýšení sazeb v prosinci je možností, nikoli již přijatým rozhodnutím.
Zde se naplno projevuje rozpor současné měnové politiky. Vyšší úroky mohou omezit spotřebu, úvěrování a následné zdražování. Nemohou však zvýšit světovou nabídku ropy, obnovit narušené dodávky ani odstranit geopolitická rizika. Příliš přísná měnová politika by proto mohla oslabit hospodářství, aniž by vyřešila prvotní příčinu energetického šoku.
Na riziko pokračující inflace reagovalo také Švédsko. Jeho centrální banka 4. listopadu zvýšila základní sazbu o čtvrt procentního bodu na dvě procenta, s účinností od 11. listopadu. Rozhodnutí zdůvodnila kombinací oživující domácí ekonomiky a očekávaných cenových tlaků. Švédsko sice stojí mimo eurozónu, jeho postup však potvrzuje, že drahé energie komplikují měnovou politiku napříč Evropou.
Rozhodující bude, zda se energetické zdražování přenese do mezd, služeb a dalších cen. Pokud ano, centrální banky získají silnější důvod k dalšímu zpřísnění. Jestliže však cenové tlaky zůstanou převážně energetické a poptávka bude slábnout, vyšší úroky mohou ekonomické problémy ještě prohloubit. Evropa by tak riskovala, že vedle vysoké inflace získá také dlouhodobě slabší investiční aktivitu.
Česko může drahé energie zaplatit dvakrát
Pro Českou republiku představuje současný vývoj dvojí riziko. Přestože má vlastní měnu a samostatnou měnovou politiku, její hospodářství je úzce propojeno s eurozónou, zejména s Německem. Podle údajů Českého statistického úřadu směřovalo v srpnu přibližně 29 procent českého vývozu zboží na německý trh.
Německá ekonomika přitom ve třetím čtvrtletí vzrostla proti předchozímu čtvrtletí pouze o 0,2 procenta. Předběžné údaje zároveň ukazují pokles investic a zpomalení exportní dynamiky. Eurozóna jako celek sice dosáhla růstu 0,4 procenta, ale ve druhém čtvrtletí rostla ještě o 0,6 procenta. Pro české subdodavatele automobilového a strojírenského průmyslu je tak podstatné nejen samotné zdražování energií, ale také možnost slabších zahraničních zakázek.
České podniky se mohou dostat pod tlak z obou stran. Za energie a další vstupy zaplatí více, zatímco jejich odběratelé budou opatrnější při zadávání zakázek. Taková kombinace omezuje prostor pro modernizaci výroby, zvyšování mezd i tvorbu nových pracovních míst. Následky se navíc nemusí projevit okamžitě, ale postupně prostřednictvím odkládaných investic a ztráty konkurenceschopnosti.
Evropská ekonomika zatím prokazuje schopnost růst i přes nepříznivé podmínky. To však nesmí zakrýt vážnější otázku, zda dokáže dlouhodobě udržet průmyslovou základnu při opakovaných energetických šocích a sílící mezinárodní konkurenci.
Největším rizikem není samotná čtyřprocentní inflace, ale možnost, že se vysoké náklady stanou trvalou překážkou evropského rozvoje. Pokud se hospodářská politika soustředí pouze na tlumení růstu cen a nebude současně řešit dostupnost energie, investiční podmínky a produktivitu, může Evropa za současnou krizi zaplatit dvakrát. Nejprve dražšími energiemi a následně ztracenými investicemi, zakázkami a průmyslovými kapacitami.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. Eurostat – Předběžný odhad inflace v eurozóně; 2. Reuters – Hospodářský růst eurozóny zpomalil na čtyřměsíční minimum; 3. Sveriges Riksbank – Zvýšení úrokové sazby; 4. Eurostat – Vývoj HDP ve třetím čtvrtletí 2026; 5. Destatis – Vývoj německého hospodářství ve třetím čtvrtletí 2026
