Ještě před několika lety mohla velká americká společnost vyrábět v Číně, prodávat na tamním trhu, využívat čínské dodavatele a současně zůstávat pevnou součástí americké ekonomiky. Politické spory mezi Washingtonem a Pekingem představovaly riziko, které bylo možné zahrnout do podnikových strategií podobně jako pohyb měnových kurzů nebo změny cel. Tento model se postupně mění.
Americko-čínské soupeření už dávno není pouze obchodním konfliktem. Přesunulo se k polovodičům, umělé inteligenci, telekomunikacím, kritickým surovinám, bateriím, energetice, datům a kontrole dodavatelských řetězců. Stále více hospodářských oblastí získává v očích obou velmocí bezpečnostní význam. Analýza zveřejněná 10. srpna v časopise The National Interest proto otevírá důležitou otázku: může nadnárodní společnost zůstat neutrální, pokud je současně závislá na dvou ekonomikách, jejichž vlády se stále více považují za strategické konkurenty? Autoři upozorňují, že v případě skutečné krize mohou Washington i Peking začít využívat závislosti firem jako nástroj politického tlaku.
Pro Spojené státy je to především otázka vztahu politiky a velkého byznysu. Pro Evropu a Českou republiku má však stejný problém ještě další rozměr. Evropské podniky jsou často součástí dodavatelských řetězců propojených současně s americkými technologiemi a čínskou výrobou.
Čína je příliš důležitá na rychlý odchod
Představa, že západní společnosti jednoduše opustí Čínu, neodpovídá skutečnému rozsahu hospodářských vazeb. Čína není pouze výrobní základnou. Je jedním z největších světových spotřebitelských trhů a zároveň prostředím, v němž vznikají stále silnější technologické a průmyslové společnosti. V elektromobilitě, bateriích, solární energetice, telekomunikacích nebo některých oblastech strojírenství už čínské podniky konkurují západním společnostem nejen doma, ale po celém světě.
Americké firmy proto stojí před paradoxem. Politický tlak na omezení strategických závislostí na Číně roste, zatímco samotný čínský trh zůstává pro řadu z nich důležitou součástí globální konkurenceschopnosti. Úplný odchod by mohl znamenat nejen ztrátu zákazníků, ale také oslabení kontaktu s jedním z nejrychleji se rozvíjejících průmyslových ekosystémů světa. Firmy proto většinou nevolí úplné opuštění Číny. Častější je diverzifikace.
Část výroby nebo nových investic může směřovat do Vietnamu, Indie, Mexika či dalších zemí, zatímco podnik si zároveň ponechá výrobní kapacity a obchodní aktivity v Číně. Vzniká model, který má snížit jednostrannou závislost, aniž by firma přišla o čínský trh. Ani tento postup ale nemusí problém vyřešit. Výrobek může být smontován ve Vietnamu, ale obsahovat čínské komponenty. Továrna v Mexiku může využívat čínské stroje nebo materiály. Evropský elektromobil může vzniknout v Německu nebo České republice, ale jeho baterie, magnety nebo elektronické součástky mohou být navázány na čínské dodavatele.
Geopolitická expozice firmy se proto stále obtížněji určuje pouze podle toho, kde stojí její továrny. Washington začíná více sledovat také původ technologií, komponentů a strategických materiálů. Hranice mezi obchodní a bezpečnostní politikou se tím postupně stírá. Čím více stát označuje určité průmyslové odvětví za otázku národní bezpečnosti, tím menší prostor zůstává managementu pro čistě ekonomické rozhodování. A podobnou logiku může používat také Peking. Právě zde vzniká problém neutrality. Firma může sama sebe považovat za politicky neutrální, ale vlády ji mohou začít vnímat jako součást strategického soupeření.
Krize by mohla firmy donutit vybrat si stranu
Dokud vztahy mezi Washingtonem a Pekingem zůstávají konfliktní, ale kontrolované, mají podniky prostor hledat kompromisy. Skutečnou zkouškou by byla vážná politická nebo bezpečnostní krize. Nejčastěji diskutovaným scénářem je prudká eskalace kolem Tchaj-wanu. Nejde o předpověď, že k ní musí dojít, ale o užitečný příklad toho, co by se s dnešními globálními dodavatelskými řetězci mohlo stát.
Washington by v takové situaci mohl zavést rozsáhlé sankce, investiční omezení nebo další zákazy dodávek strategických technologií. Peking by mohl reagovat omezením exportu kritických surovin, zákazem obchodování s některými americkými společnostmi nebo tlakem na zahraniční firmy působící na čínském trhu. Management nadnárodní společnosti by se potom mohl dostat před rozhodnutí, které už nelze vyřešit běžným řízením rizik. Dodržení amerických pravidel by mohlo znamenat konflikt s čínskými předpisy. Vyhovění požadavkům Pekingu by naopak mohlo ohrozit přístup k americkým technologiím, veřejným zakázkám nebo kapitálovému trhu. A možnost nedělat nic by nemusela existovat. To je podstata pasti neutrality.
Globalizace posledních desetiletí umožňovala podnikům rozdělit výrobu, vývoj, financování a prodej mezi různé země. Politické hranice přitom nemusely přesně odpovídat hranicím ekonomickým. S rostoucím soupeřením velmocí se ale tato logika mění. Polovodič už nemusí být pouze obchodním zbožím, ale strategickou technologií. Přístav není pouze logistickou infrastrukturou, ale potenciálním bezpečnostním aktivem. Baterie není jen automobilovým komponentem, protože její výroba může být spojena s kontrolou kritických surovin. Stejný problém se postupně přesouvá také k datům a umělé inteligenci.
V takovém prostředí se mění i otázka vlastnictví společností. Pokud firma vlastní strategickou infrastrukturu, technologie nebo citlivá data, přestává být pro vládu lhostejné, kdo její vlastník skutečně je a kterému právnímu systému podléhá. The National Interest právě proto spojuje problém neutrality firem také s otázkou zahraničního vlastnictví amerických společností a schopností regulace držet krok s rychle se měnící strukturou ekonomiky.
Důležitá změna tedy nemusí spočívat v úplném rozdělení světové ekonomiky na dva bloky. Může vzniknout složitější systém, v němž bude běžný obchod pokračovat, ale některé technologie, suroviny, data a průmyslové kapacity budou postupně vyčleňovány do strategických zón kontrolovaných státy. Firmy by potom musely předem vědět, ke kterému systému chtějí v kritických oblastech patřit.
České firmy mohou být zasaženy nepřímo přes Evropu
Na první pohled jde o problém amerických korporací. Pro Českou republiku je však podstatný právě kvůli její mimořádné integraci do evropských průmyslových řetězců. Česká firma nemusí obchodovat přímo s Čínou, aby byla na čínské ekonomice závislá. Typickým příkladem může být výrobce komponentů, který dodává německé automobilce. Ta své vozy prodává v Číně a současně používá čínské baterie, elektroniku nebo další díly. Pokles prodeje evropských automobilů v Číně se potom může postupně přenést až k českému subdodavateli, přestože tento podnik nemá jediného čínského zákazníka.
Stejný mechanismus může fungovat opačným směrem. Český výrobce může využívat komponenty pocházející z Číny, zatímco jeho konečným zákazníkem je americká společnost. Pokud Washington zpřísní požadavky na původ strategických součástek, český podnik se může dostat pod tlak změnit dodavatelský řetězec. Rozhodnutí mezi americkým a čínským systémem tedy nemusí česká firma učinit sama. Může ho za ni učinit její německý, francouzský, nizozemský nebo americký odběratel.
Právě nepřímá expozice může být pro Českou republiku významnější než samotná hodnota přímého obchodu s Čínou. V průmyslově propojené Evropě se geopolitický konflikt přenáší přes několik úrovní dodavatelského řetězce. Česká zkušenost s ruskou energetikou přitom nabízí určité poučení. Ekonomická závislost může mnoho let působit jako racionální obchodní vztah. Pokud se ale zásadně změní politické prostředí, může se velmi rychle změnit ve strategickou zranitelnost.
Z toho však automaticky nevyplývá, že by Evropa měla usilovat o úplné hospodářské oddělení od Číny. Takový krok by byl mimořádně nákladný a v některých odvětvích by jej nebylo možné rychle uskutečnit. Podstatnější je zjistit, které závislosti jsou běžnou součástí mezinárodního obchodu a které už mohou v krizové situaci ochromit celé odvětví. Pro český průmysl to znamená znát nejen přímé dodavatele, ale pokud možno i hlubší strukturu dodavatelského řetězce. Kritická závislost se totiž nemusí nacházet u českého podniku ani jeho bezprostředního partnera, ale o několik stupňů dál.
Americko-čínské soupeření tím mění samotnou logiku globalizace. Po desetiletí platilo, že nadnárodní společnost může vyrábět v jedné zemi, financovat se ve druhé, vyvíjet technologie ve třetí a prodávat prakticky všude. Úspěšná firma měla být především efektivní. Nyní k tomu přibývá další požadavek – musí být také geopoliticky odolná.
Dokud budou Washington a Peking soupeřit a současně spolu ve velkém obchodovat, mohou společnosti mezi oběma systémy manévrovat. Čím více se ale jejich konflikt přesune do strategických technologií, vlastnictví, dat a dodavatelských řetězců, tím užší tento prostor bude. Skutečná krize by tak mohla ukázat, že neutralita nadnárodních společností existovala především proto, že jim ji velmoci dovolovaly.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: aiko)
Zdroje: 1. The National Interest – Corporate America’s China Neutrality Trap; 2. US-China Business Council – Member Survey 2026; 3. Reuters – Trump orders tightening of defense supply-chain waiver rules; 4. Reuters – Trump unveils trade actions to compete with China on solar and chips
