Když se dnes mluví o nedostupném bydlení, většina politiků okamžitě ukáže na vysoké úrokové sazby, drahé stavební materiály nebo rostoucí ceny pozemků. To všechno jsou reálné problémy. Existuje však ještě jeden faktor, o kterém se mluví podstatně méně. Schopnost státu povolit výstavbu v rozumném čase.
Právě zde totiž začíná příběh, který se následně promítá do cen bytů, nájmů i dostupnosti bydlení. A právě zde Česká republika dlouhodobě zaostává.
Nejde přitom o tvrzení developerů nebo stavebních firem. OECD ve své rozsáhlé analýze českého a polského trhu z roku 2025 upozorňuje, že mezi hlavní překážky rozvoje bydlení v České republice patří složité územní plánování, administrativní bariéry a omezená schopnost trhu reagovat na rostoucí poptávku. OECD současně doporučuje zjednodušit povolovací procesy a odstranit překážky, které brání rychlejší výstavbě.
Podobně hovoří i Mezinárodní měnový fond. Ve své letošní analýze českého trhu s bydlením konstatuje, že dostupnost bydlení se zhoršuje mimo jiné proto, že nabídka nových bytů nedokáže reagovat na poptávku. Důvodem jsou mimo jiné zdlouhavé povolovací procesy a mimořádná roztříštěnost veřejné správy. IMF dokonce upozorňuje, že právě pomalé povolování staveb patří mezi hlavní strukturální překážky rozvoje bytové výstavby v České republice.
Přitom paradox celé situace spočívá v tom, že problém je známý už mnoho let. Prakticky každá vláda přicházela s příslibem zjednodušení stavebního řízení. Prakticky každá vláda mluvila o potřebě více bytů. A prakticky každá vláda představila vlastní reformu. Výsledek však stále neodpovídá ambicím, které politici občanům slibovali.
Častým argumentem bývá, že Česká republika musí chránit životní prostředí, vlastnická práva nebo bezpečnost staveb. Jenže stejné požadavky platí i v ostatních evropských zemích.
Polsko, Rakousko, Německo nebo Dánsko také neposkytují stavebníkům volnou ruku. Také tam existují přísná pravidla a kontrolní mechanismy. Rozdíl spočívá v něčem jiném. V předvídatelnosti systému a schopnosti státu rozhodovat.
Právě to potvrzuje i OECD, která při srovnání České republiky a Polska upozorňuje, že polský trh dokázal v posledních letech reagovat na rostoucí poptávku po bydlení výrazně pružněji. Polsko zvýšilo bytovou výstavbu i počet nově dokončených bytů rychleji než Česká republika a současně přijalo řadu opatření podporujících rozvoj nové výstavby.
Zajímavé je, že podobný závěr dnes nepřichází pouze od ekonomů. Evropský parlament ve své letošní zprávě o bytové krizi v Evropské unii mezi hlavní příčiny nedostatku bydlení řadí právě zdlouhavé povolovací procesy, právní nejistotu a složitou administrativu. Jinými slovy, problém není pouze český. Rozdíl je v tom, jak rychle a důsledně na něj jednotlivé státy reagují.
Možná nejzajímavější je však skutečnost, že se na příčinách problému dnes shodují téměř všichni. OECD, IMF, Evropská komise, odborné organizace i samotné Ministerstvo pro místní rozvoj upozorňují na potřebu rychlejší výstavby a efektivnějších povolovacích procesů. Spor se už dávno nevede o tom, zda problém existuje. Spor se vede o to, proč se jej stále nedaří vyřešit.
Psali jsme: Kolik razítek dnes stojí jeden byt?
A právě zde se dostáváme k podstatě celé debaty. Česká republika nepotřebuje další tiskové konference o bydlení. Nepotřebuje další sliby o revoluci ve stavebním řízení. Potřebuje stát, který dokáže rozhodnout v rozumném čase.
Protože dokud budou příprava staveb, změny územních plánů a povolovací procesy trvat roky, budou všechny debaty o dostupném bydlení narážet na stejnou překážku. Na stát, který problém popisuje velmi přesně, ale řeší ho podstatně pomaleji, než by si situace zasloužila.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. https://www.oecd.org/en/
