Když Evropská unie letos v létě zavedla nový režim ochrany svého trhu s ocelí, nešlo pouze o další technické opatření obchodní politiky. Od 1. července může do EU v rámci stanovených kvót směřovat bez dodatečného cla celkem přibližně 18,3 milionu tun oceli ročně. Na dovoz nad příslušné kvóty se vztahuje clo ve výši 50 procent. Brusel opatření vysvětluje světovou nadprodukcí oceli a potřebou chránit evropské výrobce před přesměrováním dovozu na evropský trh.
Na první pohled jde o pochopitelnou obranu evropského průmyslu. Podstatnější je však něco jiného. Nový režim se netýká pouze Číny nebo jiných vzdálených průmyslových konkurentů. Dopadá také na Švýcarsko, jednu z ekonomik nejhlouběji propojených s Evropskou unií. Naopak Norsko, Island a Lichtenštejnsko jako státy Evropského hospodářského prostoru a Evropského sdružení volného obchodu jsou z opatření vyňaty. Hranice mezi tím, kdo je ještě součástí širšího evropského hospodářského prostoru a kdo už je pro účely obchodní ochrany třetí zemí, tak začíná získávat velmi konkrétní ekonomickou hodnotu.
Švýcarsko proti novému režimu vystupuje a snaží se jeho dopady na vlastní export minimalizovat. Argumentuje přitom tím, že jako silně exportně orientovaná ekonomika má zásadní zájem na omezení protekcionistických opatření a na řešení obchodních sporů prostřednictvím mezinárodních pravidel. Zdánlivě okrajový spor o ocel tak otevírá mnohem větší otázku. Nekončí období, během něhož bylo hlavním směrem světového obchodu postupné odstraňování překážek?
Obchodní politika se znovu stává nástrojem moci
Světová ekonomika byla několik desetiletí postavena na předpokladu, že liberalizace obchodu prospívá všem zúčastněným. Firmy přesouvaly výrobu tam, kde byla nejefektivnější, vytvářely globální dodavatelské řetězce a státy prostřednictvím GATT a později Světové obchodní organizace postupně snižovaly cla a další bariéry. Tento systém nikdy nebyl dokonale otevřený a státy vždy chránily některá citlivá odvětví, jeho základní směr však byl jednoznačný. Více obchodu, méně překážek a hlubší ekonomická integrace.
Tento trend se nyní přinejmenším částečně obrací. Index obchodněpolitické aktivity vytvořený ekonomy WTO a Mezinárodního měnového fondu ukazuje, že aktivita států v oblasti obchodní politiky dosáhla na začátku roku 2026 nejvyšší hodnoty od počátku sledované řady. V období od ledna do května byla téměř dvojnásobná oproti roku 2024 a přibližně o čtvrtinu vyšší než průměr roku 2025. WTO zároveň upozorňuje, že současný růst je tažen především restriktivními opatřeními, zatímco postupně přibývají také subvence a další nástroje průmyslové politiky. Nejde přitom pouze o největší světové ekonomiky. Podobný trend je patrný i mimo skupinu G20.
Prvním velkým symbolem této změny byl obchodní konflikt mezi Spojenými státy a Čínou. Washington začal používat cla, exportní omezení a technologické restrikce nejen jako prostředek obchodního vyjednávání, ale také jako nástroj národní bezpečnosti a strategické soutěže. Čína odpověděla vlastními restrikcemi, podporou domácího průmyslu a kontrolou některých strategických surovin. Konflikt postupně zasáhl polovodiče, elektromobily, baterie, kritické minerály a další sektory, které budou rozhodovat o technologické a průmyslové síle států v příštích desetiletích.
Tím se změnila samotná otázka, kterou si vlády při rozhodování o obchodu kladou. Dříve bylo jedním z hlavních kritérií, odkud lze určitou součástku nebo výrobek dovézt nejefektivněji a nejlevněji. Dnes se stále častěji zvažuje také to, zda bude dodavatel spolehlivý během krize, zda se výroba nenachází v geopoliticky rizikové zemi a zda závislost na zahraničním producentovi nevytváří bezpečnostní problém. Ekonomická efektivita nezmizela, přestává však být jediným kritériem.
Evropa začíná chránit vlastní průmyslový prostor
Evropská unie dlouho patřila k nejvýraznějším obhájcům otevřeného mezinárodního obchodu. Její ekonomický model je totiž na exportu a přeshraničních výrobních řetězcích mimořádně závislý. Nyní se však Evropa dostává pod tlak ze dvou směrů. Na jedné straně stojí Spojené státy s rozsáhlými průmyslovými pobídkami a aktivnější celní politikou, na druhé Čína s obrovskou výrobní kapacitou, státní podporou strategických odvětví a rostoucí technologickou silou.
Evropská reakce proto začíná využívat nástroje, které ještě před několika lety hrály podstatně menší roli. Brusel používá antidumpingová a antisubvenční opatření, ochranné kvóty, podporu evropské výroby a nástroje ekonomické bezpečnosti a stále intenzivněji diskutuje o požadavcích na evropský původ výrobků. Dobře je to vidět v automobilovém průmyslu, kde Volkswagen, Stellantis a Renault letos prosazovaly systém zvýhodňující automobily vyráběné převážně z evropských komponentů. Podobná debata probíhá i v dalších strategických odvětvích.
Cílem je zachovat evropskou průmyslovou základnu, snížit strategické závislosti a zabránit situaci, kdy evropské firmy budou soutěžit s výrobci podporovanými zahraničními státy za podmínek, které EU považuje za nerovné. Dobře je tato logika vidět právě na oceli. Nová evropská úprava stanovila celkovou bezcelní dovozní kvótu přibližně 18,3 milionu tun a po jejím překročení padesátiprocentní clo. Při rozdělování kvót přitom Evropská komise rozlišuje mezi zeměmi, které mají s EU dohody o volném obchodu, a ostatními partnery. Polovina celkového objemu kvót je vyhrazena právě partnerům EU s dohodami o volném obchodu.
Systém tak není pouze ochranou evropského trhu před světovou nadprodukcí. Současně vytváří různé úrovně přístupu na evropský trh. Právě případ Švýcarska ukazuje, jak daleko může tato logika sahat. Švýcarská ekonomika je s ekonomikou EU mimořádně úzce propojena, země ale není členem Evropského hospodářského prostoru. Nové ocelářské opatření se na ni proto vztahuje. Norsko, Island a Lichtenštejnsko, které jsou prostřednictvím EHP součástí jednotného evropského trhu, byly naopak z režimu vyňaty.
Financial Times upozornily, že obavy se neomezují pouze na švýcarskou ocel. Švýcarsko, Norsko, Island a Lichtenštejnsko sledují s rostoucí pozorností širší evropský posun k subvencím, obchodním bariérám a požadavkům typu „Made in Europe“. Tyto státy jsou ekonomicky hluboce integrovány s EU, přejímají nebo respektují velkou část jejích pravidel a jejich firmy jsou součástí společných výrobních řetězců. Přesto nemají při tvorbě evropské průmyslové politiky stejné postavení jako členské státy.
Právě tady začíná být evropský protekcionismus strategicky zajímavý. Ochranná opatření vytvořená proti globální konkurenci mohou současně vytvářet nové bariéry mezi ekonomikami, které byly dosud považovány za součást jednoho širšího evropského výrobního prostoru. Čím více bude záležet na evropském původu výrobku, přístupu k subvencím nebo institucionálním postavení vůči jednotnému trhu, tím větší ekonomickou hodnotu bude mít samotné členství v jednotlivých integračních strukturách.
Globalizaci může nahradit obchod uvnitř bloků
To ještě neznamená konec světového obchodu. Mezinárodní výměna zboží zůstává obrovská a globální výrobní řetězce nelze během několika let jednoduše rozdělit podle politických hranic. Mění se však přístup k sektorům, které státy považují za strategické. Ocel, polovodiče, baterie, energetika, kritické suroviny, obranný průmysl nebo některé digitální technologie už nejsou posuzovány pouze podle ceny. Vlády se stále více ptají, zda jejich země dokáže příslušný výrobek sama vyrábět, odkud pocházejí klíčové komponenty a zda může být dodavatelský řetězec v případě geopolitického konfliktu přerušen.
Výsledkem proto nemusí být deglobalizace v doslovném smyslu. Pravděpodobnější je přeskupování globalizace do několika velkých hospodářských prostorů. Uvnitř nich může obchod zůstat velmi intenzivní, zatímco mezi nimi budou narůstat bariéry. Spojené státy budou chránit strategické technologie a výrobní kapacity, Čína bude dále rozvíjet vlastní technologický a průmyslový ekosystém a Evropská unie bude nucena rozhodnout, nakolik chce vytvořit obdobně chráněný evropský výrobní prostor.
Takový vývoj však obsahuje zásadní rozpor. Moderní průmysl vznikl právě díky přeshraniční specializaci. Automobil může obsahovat komponenty z desítek zemí, výrobní zařízení může pocházet z jiné země než elektronika, suroviny z další a software opět odjinud. Čím více budou státy vyžadovat domácí, evropský nebo „spřátelený“ původ jednotlivých částí výrobku, tím složitější a potenciálně dražší mohou tyto řetězce být.
Ochrana průmyslu proto může zvýšit jeho bezpečnost, ale současně snížit jeho efektivitu. Stát může získat větší kontrolu nad strategickou výrobou, ale firmy a nakonec i spotřebitelé mohou část této změny zaplatit vyššími náklady. Pokud na ochranné opatření jedné země odpoví druhá vlastním clem, subvencí nebo omezením přístupu na trh, může vzniknout řetězec opatření, jehož konečný ekonomický dopad bude mnohem širší než ochrana původně ohroženého odvětví.
Právě proto je spor o švýcarskou ocel zajímavější, než naznačuje jeho samotná ekonomická velikost. Ukazuje, že nové hranice světového obchodu už nemusejí vést pouze mezi Západem a Čínou. Mohou se začít vytvářet také mezi zeměmi, které jsou politicky blízké a ekonomicky mimořádně úzce propojené. Případ Norska navíc ukazuje, že ani členství v EHP nemusí automaticky odstranit všechny obchodní třenice. Financial Times připomínají, že Oslo se už dříve dostalo do sporu s EU kvůli omezením některých feroslitin, což v Norsku otevřelo diskusi o tom, zda současný vztah s Unií poskytuje v době rostoucího protekcionismu dostatečnou ochranu.
Pro Českou republiku má tato změna zvláštní význam. Česká ekonomika patří mezi silně průmyslové a exportně orientované ekonomiky hluboce zapojené do evropských dodavatelských řetězců. Pokud EU ochrání evropskou výrobu před subvencovanou zahraniční konkurencí, mohou z toho české podniky těžit. Pokud však stejná opatření zdraží dovážené komponenty, vyvolají odvetná opatření nebo naruší dodavatelské řetězce německého a středoevropského průmyslu, může být výsledek opačný.
Právě v tom spočívá dilema nové obchodní éry. Otázkou už není pouze to, zda má být obchod volný, nebo chráněný. Státy budou stále častěji rozhodovat, které části ekonomiky chtějí chránit, před kým je chtějí chránit a koho ještě považují za součást svého hospodářského prostoru. Éra globalizace proto nemusí skončit uzavřením hranic. Může skončit jejich novým zakreslením.
(Beneš, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. WTO – Updated WTO-IMF TPA Index shows continued rise in global trade policy activity; 2. European Commission – Factsheet: EU steel measure; 3. EUR-Lex – Regulation (EU) 2026/1384 on the Union steel market; 4. Swiss State Secretariat for Economic Affairs – Trade remedies; 5. Financial Times – EU industrial push strains ties with Switzerland and Norway
