Mezi lety 2020 a 2024 bylo v České republice zprovozněno 41 dálničních úseků o celkové délce přesahující 300 kilometrů. To je nepochybně významný výsledek. Problém však představuje cena, kterou za tento pokrok stát platí. Údaj o zdražení o 84 procent je nutné správně interpretovat. NKÚ porovnává průměrné náklady na kilometr dálnic otevřených v různých letech, nikoli cenu totožné stavby. Jednotlivé úseky se liší terénem, počtem mostů, technickým řešením i rozsahem souvisejících objektů. Samotné srovnání proto nedokazuje, že se všechny dálnice stavějí nehospodárně. Přesto jde o mimořádně výrazný růst, který vyžaduje přesvědčivé vysvětlení.
Není přitom možné jednoduše stanovit jednu maximální cenu za kilometr dálnice. Náklady horského úseku s tunely budou vždy odlišné od stavby v rovinatém terénu. Stát však může důsledně porovnávat podobné projekty, požadovat zdůvodnění nákladů a kontrolovat, proč se konečná cena liší od původního rozpočtu. Zde se ukazuje zásadní slabina veřejných investic. Politická odpovědnost se soustřeďuje na zahájení a dokončení stavby. Podstatně méně pozornosti se věnuje tomu, zda byla vybudována hospodárně a zda její konečná cena odpovídá skutečnému užitku.
D1 odhalila stovky závad, další miliardy mizí v údržbě
Výsledky kontrol ukazují, že problém nekončí předáním hotové stavby. Modernizace dálnice D1 mezi Mirošovicemi a Kývalkou stála podle údajů kontrolovaných NKÚ 28,1 miliardy korun. Přesto kontroloři při prověřování v roce 2022 zjistili nedokončené související části projektu, devět mostů a tři nadjezdy ve špatném nebo velmi špatném stavu. Na třinácti modernizovaných úsecích Ředitelství silnic a dálnic řešilo 605 různých reklamovaných závad. NKÚ tehdy upozornil také na nedostatečnou kvalitu některých oprav a neúplnou dokumentaci reklamací. Ministerstvo dopravy se podle kontrolního závěru dostatečně nezabývalo příčinami závad a celkovým vyhodnocením modernizace. Nejde o tvrzení, že všechny tehdejší nedostatky přetrvávají i dnes. Kontrola však odhalila závažné slabiny řízení jedné z nejvýznamnějších dopravních investic státu.
Podobný obraz přinesla kontrola údržby silnic I. třídy. ŘSD na jejich opravy a údržbu v letech 2018 až 2023 vyčerpalo 62,5 miliardy korun. Přesto byla v období let 2021 až 2023 téměř třetina délky těchto komunikací v nevyhovujícím nebo havarijním stavu. Kontroloři navíc popsali případy nehospodárné údržby. Na silnici v Bílině se stejný výtluk opravoval sedmkrát provizorně, než následovala trvalá oprava. Stát tak opakovaně platil za zásahy, které problém dlouhodobě nevyřešily. Současně ŘSD pořídilo již v roce 2019 systém hospodaření s vozovkou za 179 milionů korun, jehož plné využití podle zjištění kontroly z roku 2024 předpokládalo nejdříve v roce 2027.
Uvedené příklady spojuje slabá schopnost vyhodnocovat celkové náklady investic během jejich životnosti. Nestačí vědět, kolik stojí stavba. Rozhodující je také její životnost, kvalita, budoucí údržba a skutečný přínos pro dopravu.
Rekordních 183 miliard bez důsledné kontroly nestačí
Návrh rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury na rok 2027 počítá s výdaji 183,1 miliardy korun, tedy o 13,8 miliardy více než schválený rozpočet na rok 2026. Na investice má směřovat 127 miliard. Ředitelství silnic a dálnic má podle návrhu získat 87 miliard a Správa železnic 77,6 miliardy korun. Vláda návrh schválila, Poslanecká sněmovna o něm však k 14. listopadu ještě nerozhodla. Ministerstvo dopravy závěry NKÚ o nedostatečné koordinaci investic odmítá. Poukazuje na schválené dopravní strategie, ekonomické hodnocení jednotlivých projektů a jejich projednávání v Centrální komisi ministerstva. Generální ředitel ŘSD Radek Mátl rovněž upozorňuje, že se při veřejných soutěžích daří u některých zakázek dosahovat cen o desítky procent nižších, než předpokládali projektanti.
Vláda by proto měla u každé významné dopravní investice zveřejňovat nejen původní rozpočet a vysoutěženou cenu, ale také konečné náklady, důvody jejich změn, délku přípravy, výsledky reklamací a očekávané náklady na údržbu. Stejně důležité je zpětně vyhodnotit, zda stavba skutečně přinesla slibované zkrácení cestovních dob, zvýšení bezpečnosti a hospodářský přínos. Nejde o požadavek zastavit dálniční výstavbu. Česká republika potřebuje dokončit páteřní síť, odstranit dopravní úzká hrdla a zlepšit spojení hospodářských center. Proto musí stát důsledně rozlišovat mezi potřebnou investicí a projektem, jehož rozsah nebo cena neodpovídají skutečnému přínosu.
Při rostoucím rozpočtovém schodku má každá ušetřená miliarda význam. Peníze zaplacené zbytečně za dopravní stavbu nelze současně využít ve zdravotnictví, školství nebo na snížení zadlužení. Veřejné investice proto musí podléhat přísnějšímu vyhodnocování, nikoli být automaticky považovány za správné jen proto, že vytvářejí nový majetek. Největším problémem české dálniční výstavby není samotná vysoká cena kilometru, ale nedostatečně prokazatelná odpovědnost za konečný účet. Politici se předhánějí v počtu otevřených úseků a velikosti investičních rozpočtů. Daňový poplatník však potřebuje vědět, zda stát za jeho peníze získal odpovídající hodnotu. Dokud nebude tato otázka stejně důležitá jako slavnostní přestřižení pásky, mohou další rekordní dopravní rozpočty znamenat především rekordní utrácení, nikoli rekordní hospodárnost.







