Při pohledu na některé starověké kamenné stavby člověk snadno získá dojem, že vznikly podle stejného stavebního plánu. Mohutné kamenné bloky opracované s mimořádnou přesností, nepravidelné mnohoúhelníkové tvary a spáry, do nichž se jen stěží vejde čepel nože, najdeme na různých kontinentech. Podobné zdi stojí v Turecku, Peru i v některých částech Egypta. Nabízí se proto otázka, zda mezi nimi existuje společný původ, nebo zda různé civilizace dospěly ke stejnému technickému řešení nezávisle na sobě.
Jedním z nejznámějších příkladů je Sfingová brána v archeologické lokalitě Alaca Höyük ve středním Turecku. Toto sídlo patřilo k významným centrům už předchetitské hattské kultury a později se stalo důležitým městem Chetitské říše. Samotná Sfingová brána, pocházející přibližně ze 14. století př. n. l., byla jedním z hlavních vstupů do opevněného města. Monumentální kamenné sfingy střežily průchod a část opevnění tvořily velké andezitové bloky opracované tak, aby do sebe co nejlépe zapadaly. Přestože některé fotografie vytvářejí dojem téměř bezešvé konstrukce, chetitští stavitelé běžně používali také menší kameny a výplňový materiál. Nešlo tedy o stejnou technologii, jakou později rozvinuly civilizace v Andách.
Nejslavnější polygonální zdivo se nachází v Peru. Inkové zde navázali na mnohem starší stavební tradice kultur Tiwanaku, Wari nebo Killke a dovedli je k mimořádné dokonalosti. Stavby v Sacsayhuamánu, Cuscu nebo Ollantaytambu tvoří obrovské kamenné bloky opracované s takovou přesností, že mezi nimi téměř nenajdeme mezery. Jedním z důvodů jejich mimořádné odolnosti vůči zemětřesením je právě přesné vzájemné dosednutí kamenů, které umožňuje celé konstrukci lépe rozkládat síly vznikající při otřesech.
Egypt představuje poněkud odlišný stavební vývoj. Pyramidy, chrámy i většina dalších monumentálních staveb byly budovány převážně z pravidelně opracovaných vápencových nebo žulových kvádrů. Přesto i zde najdeme stavby využívající velmi přesně opracované velké kamenné bloky. Polygonální zdivo však není pro staroegyptskou architekturu typické a jeho konstrukční princip se od andských nebo anatolských staveb liší.
Právě podobnosti mezi těmito monumenty vedly ke vzniku celé řady teorií. Někteří autoři spekulují o dávných kontaktech mezi vzdálenými civilizacemi nebo dokonce o existenci ztracené vyspělé kultury, která měla své stavební znalosti šířit po světě. Pro takové hypotézy však dosud neexistují přesvědčivé archeologické důkazy. Většina odborníků se naopak shoduje, že podobné stavební techniky vznikaly nezávisle, protože řešily stejné praktické problémy při stavbě monumentálních kamenných zdí.
Velké kamenné bloky poskytují mimořádnou stabilitu, dlouhou životnost a vysokou odolnost vůči povětrnostním vlivům i zemětřesením. Jednotlivé civilizace měly k dispozici rozdílné nástroje, materiály i kulturní tradice, přesto mohly dospět ke srovnatelným konstrukčním řešením. Podobný jev známe i z jiných oblastí lidských dějin, kdy různé společnosti nezávisle objevily zemědělství, keramiku nebo písmo.
To ovšem neznamená, že archeologie už zná všechny odpovědi. Moderní metody, jako jsou 3D skenování, digitální 3D modelování, geochemické analýzy hornin nebo mikroskopické zkoumání stop po opracování kamene, přinášejí stále nové poznatky o tom, jak byly tyto monumentální stavby navrženy a postaveny. Každý nový výzkum pomáhá lépe porozumět technickým schopnostem starověkých civilizací.
Psali jsme: Nejpodivnější muzea světa překvapují i odborníky
Monumentální kamenné zdi tak nejsou důkazem existence ztracené světové civilizace, ale mimořádným svědectvím lidské vynalézavosti. Připomínají, že lidé na různých místech světa dokázali nezávisle vyvinout stavební postupy, které obstály ve zkoušce času a dodnes vzbuzují obdiv svou přesností, technickou úrovní i trvanlivostí.
(mia, prvnizpravy.cz, foto: zai)
Zdroje: 1. UNESCO World Heritage Centre – Hattusha: the Hittite Capital; 2. World History Encyclopedia – Sacsayhuamán
