Hluboko pod povrchem jihoafrické provincie Gauteng se rozkládá místo, kam se běžný člověk nikdy nedostane. A možná by tam ani nechtěl. Důl Mponeng, jen několik desítek kilometrů od Johannesburgu, je s hloubkou přes 4 000 metrů považován za nejhlubší důl na světě. Ale to číslo samo nevypráví celý příběh. Protože Mponeng není jen hluboký. Je děsivý. Je fascinující. A je smrtelně náročný.
Dostat se na dno dolu znamená jet výtahem více než hodinu ve svislém šachtovém systému, který se propadá do středu planety rychlostí přes 60 kilometrů za hodinu. A i když jste „dole“, nejste ještě u samotného těžebního místa. Dělníci musí často pěšky ujít dalších několik kilometrů chodbami vykopanými v hornině, kde vlhkost, hluk a horko tvoří dusivou kombinaci. Teplota horniny zde dosahuje 60 °C. Bez výkonných chladicích systémů by lidské tělo vydrželo jen pár minut.
A proč to všechno? Odpověď je stejně stará jako civilizace sama: zlato. V oblasti známé jako Witwatersrand Basin se nacházejí jedny z nejbohatších ložisek zlata na světě. Jižní Afrika se díky nim stala světovou těžební velmocí a právě Mponeng byl po dekády jejím srdcem. V nejproduktivnějších letech zde bylo ročně vytěženo až 10 tun zlata. Za každým gramem však stojí obrovská lidská i technická oběť.
Prostor uvnitř dolu není jen o fyzické hloubce. Je to i hloubka lidského odhodlání a inženýrské odvahy. Ventilační šachty zajišťují přísun vzduchu a ochlazování, vody se denně čerpají tisíce litrů. Stěny dolu se neustále monitorují kvůli seizmické aktivitě, neboť i malé otřesy mohou znamenat katastrofu. Horníci nosí senzory a bezpečnostní přístroje, ale stejně čelí rizikům zborcení stropů, otravy plyny či smrtelných úrazů.
V Mponengu pracují tisíce lidí, většinou Jihoafričanů z chudších regionů. Mnozí z nich tráví týdny bez denního světla, bez kontaktu s rodinou, zavření ve stísněných tunelech, kde je slyšet jen rytmický úder sbíječek a hukot ventilace. Přesto se každé ráno znovu spouštějí dolů. Ne z donucení, ale z nutnosti. Důl poskytuje práci i obživu. A zároveň připomíná, jak vysokou cenu jsme ochotni platit za kovy, které se lesknou na prsteních nebo leží v bankovních sejfech.
Po letech rekordní produkce byl Mponeng v roce 2020 prodán společností AngloGold Ashanti čínské těžařské firmě Harmony Gold. Proč? I přes technologický pokrok se ukazuje, že dolování ve čtyřkilometrové hloubce je extrémně nákladné a snižující se výnosy kladou otázku, zda se to vůbec vyplatí. Ale zatímco těžební společnosti kalkulují, horníci dál sfárají. Zlato totiž nespí.
Vědci mezitím zkoumají i jiné vrstvy dolu. V roce 2006 byl právě v Mponengu objeven nejhlouběji žijící organismus na světě - bakterie, které přežívají v extrémních podmínkách hluboko pod povrchem bez slunce a kyslíku, živené radioaktivním rozpadem. Pro mnohé to byl důkaz, že podobné organismy mohou existovat i na jiných planetách. Důl se tak stal i oknem do jiného vesmíru - biologického i planetárního.
Psali jsme:
Mponeng je paradox. Monument lidské odvahy i chamtivosti. Místo, kde se technika potkává s limity lidského těla. A kde každé kilo zlata má cenu potu, krve a odvahy. Možná jednou doly tohoto typu zavřeme. Možná zlato nahradí jiné hodnoty. Ale dokud lidstvo touží po lesku kovu z hlubin, budou existovat místa jako Mponeng... hluboká jako naše sny i naše potřeby.
Zajímavé citace:
„Hloubka dolu Mponeng není jen technická, ale lidská. Každý den se díváme smrti do očí.“ (výpověď horníka, BBC Documentary, 2018)
„V hloubce 4 000 metrů je hornina horká jako trouba. Těžba tam je výzva i šílenství.“ (Mining Journal, 2020)
„Zlato z Mponengu financovalo polovinu afrických ekonomik. Ale za jakou cenu?“ (Global Mining Review, 2019)
(vlk, prvnizpravy.cz, foto: zai)
