Když dnes někdo mluví o tenisu, lidé si představí betonové kurty, reklamní bannery a milionové kontrakty. Jenže dávno před Wimbledonem existovala hra, která připomínala spíš směs šachu, kulečníku a středověké války nervů. Říkalo se jí jeu de paume neboli real tennis a hrála se v kamenných sálech s šikmými střechami, otvory ve zdech a pravidly, která by dnešního fanouška přivedla k šílenství. A právě v tomto téměř zapomenutém světě se objevil muž, který zní spíš jako literární postava než skutečný sportovec.

Pierre Etchebaster přišel roku 1922 do Paříže na pracovní pohovor. Bylo mu devětadvacet let a nikdy předtím nedržel skutečnou tenisovou raketu. To samo o sobě zní absurdně. Ještě absurdnější je, že během několika minut hry zaměstnavatele přesvědčil natolik, že ho okamžitě přijali. O šest let později byl mistrem světa.

Dnešní profesionální sport je posedlý akademiemi, daty a dětskými talenty budovanými od pěti let věku. Etchebaster byl pravý opak. Narodil se v baskickém městečku Saint Jean de Luz do prostředí rybářů a tvrdé práce. V mládí se věnoval baskické pelotě a jai alai, tedy sportům, které vyžadují rychlé reflexy a téměř nepochopitelnou koordinaci ruky a oka. Pak přišla první světová válka a z talentovaného sportovce se stal kulometčík francouzské armády.


Mezinárodní tenisová síň slávy později uvedla, že jeho vláda trvala déle než vláda jakéhokoli jiného šampiona v jiném sportu. Titul držel šestadvacet let. Dnes by něco podobného bylo prakticky nemožné. Moderní sport spotřebovává šampiony rychlostí továrního pásu. Tělo se opotřebuje, média se unaví a sponzoři chtějí nové tváře. Etchebaster však působil jako člověk z jiné civilizace, kde čas tekl pomaleji.

Jeho poslední obhajoba titulu v roce 1954 trvala tři dny. Bylo mu šedesát let. Britského vyzyvatele Jamese Deara porazil a okamžitě ukončil kariéru bez porážky. Dnes sportovci často odcházejí po sérii zranění nebo po trapném pádu výkonnosti. Etchebaster odešel jako muž, který stále vyhrával. A možná právě proto působí jeho příběh téměř neuvěřitelně.

Americký spisovatel George Plimpton později přirovnal jeho slavný konkurz z roku 1922 k situaci, kdy člověk ráno poprvé vezme do ruky baseballovou pálku a odpoledne už nastoupí za New York Yankees. Přehnané? Možná. Jenže Etchebasterův život byl sérií událostí, které znějí jako sportovní mýtus.


A právě zde spočívá další paradox Etchebasterova života. Stal se globálním šampionem v disciplíně, o které většina světa nikdy neslyšela. Přesto jeho příběh přežil déle než příběhy mnoha slavných hvězd klasického tenisu. Možná proto, že není jen sportovní historkou. Je to příběh o člověku, který přišel z rybářského pobřeží, přežil válku, naučil se nový sport ve věku, kdy dnešní profesionálové končí juniorskou kariéru, a pak desítky let vládl světu bez potřeby vytvářet kolem sebe kult celebrity.

V roce 1955 získal francouzské vyznamenání Légion d’honneur. Jenže ani tehdy se z něj nestala mediální hvězda v dnešním slova smyslu. Žádné reklamní kampaně, žádné sociální sítě, žádná armáda agentů. Jen muž v bílém oblečení, který každý den přicházel do klubu pracovat a který zůstal zaměstnancem, i když byl nejlepším hráčem planety.

A právě v tom je možná největší lekce jeho života. Současný sport často vytváří iluzi, že velikost musí být hlasitá, okázalá a drahá. Pierre Etchebaster dokazoval pravý opak. Stačilo být nejlepší na světě a přesto dál ostatním zdvořile říkat „mister“.