Nový režim zdravotních kontrol migrantů v České republice nevznikl jen rozhodnutím domácích úřadů. Jeho právní základ vychází z evropského nařízení (EU) 2024/1356, které zavádí povinné prověřování státních příslušníků třetích zemí na vnějších hranicích Evropské unie. Česká republika na tuto povinnost reagovala přijetím zákona č. 314/2025 Sb., tedy novely zákona o azylu, zákona o pobytu cizinců a dalších souvisejících předpisů. Právě tato novela vkládá do zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, nový § 68a, který od 12. června 2026 zavádí předběžné zdravotní screenování migrantů bez předchozí zdravotní kontroly. Na papíře má jít o nový bezpečnostní a zdravotní filtr. Interní dokumenty však ukazují, že stát zatím spíše skládá improvizovaný postup z dílčích pokynů, než aby měl připravený skutečně funkční systém.  

Právě interní checklisty, které mají pracovníci krajských hygienických stanic používat v terénu, odhalují, jak křehká celá konstrukce ve skutečnosti je. Místo robustního systému se jasně ukazuje model založený na improvizaci, rychlých postupech a přenášení odpovědnosti na jednotlivé pracovníky v terénu.

Metodika totiž nezačíná otázkou zdravotního rizika, ale otázkou vlastní bezpečnosti pracovníka hygieny. V checklistu se hned na začátku řeší, zda je zajištěna přítomnost policie, zda má pracovník rukavice, respirátor, jednorázový ochranný oděv nebo ochranné brýle. To samo o sobě vypovídá o podstatě celého systému. Stát zavádí novou povinnost, ale zároveň si je vědom, že její výkon může probíhat v nepředvídatelných a rizikových podmínkách.


Právě zde se ukazuje první zásadní slabina. Systém není postaven jako pevně řízená státní služba s jasně definovanými rolemi a odpovědností, ale jako soubor podmínek, které se „pokud možno“ mají splnit. Pokud nebude tlumočník, pokud nebude vhodné místo, pokud nebude dostupný navazující zdravotnický subjekt, screening bude od počátku omezený. To není detail. To je podstata problému.

Zvlášť výmluvná je formulace přímo v interní metodice, podle níž „není jasné, kdo zajistí informování vyšetřované osoby“. Jinými slovy, stát zavádí zákonnou povinnost, která zasahuje do práv jednotlivce, ale sám si v interních materiálech přiznává, že nemá jasně vyřešeno, kdo migrantovi vysvětlí, co se s ním děje, proč je kontrolován, jaký je rozsah zásahu a jaká jsou jeho práva.

To je mimořádně závažný moment. Právě informování osoby je základní podmínkou právní jistoty, proporcionality zásahu a ochrany důstojnosti. Pokud stát nemá jasně stanoveno, kdo tuto roli plní, vzniká právní i praktické vakuum. V krizové situaci se pak může stát, že odpovědnost spadne na policistu, hygienika nebo nikoho.


Podobně je tomu i u návaznosti na další složky. Pokud hygienik vyhodnotí podezření na infekční onemocnění, má kontaktovat záchrannou službu nebo zajistit převoz do zdravotnického zařízení. To předpokládá, že všechny složky budou fungovat rychle, koordinovaně a bez prodlev. Jenže právě koordinace mezi hygienou, policií, zdravotnictvím a případně dalšími složkami patří dlouhodobě k nejslabším místům českého krizového řízení.

Celý model tak působí dojmem, že stát reaguje na novou evropskou povinnost spíše technokraticky než systémově. Vytváří formuláře, checklisty, školení a metodiky, ale stále chybí to nejdůležitější: jasná architektura řízení, odpovědnosti a návaznosti mezi institucemi.

V širším pohledu tento případ odhaluje hlubší problém fungování českého státu. Ve chvíli, kdy je třeba rychle propojit právo, zdravotnictví, policii a krizové řízení, ukazuje se roztříštěnost systému. Jednotlivé resorty mají své dílčí kompetence, ale chybí jednotná koncepce, jednotné velení a jasný model odpovědnosti.

Nový § 68a tak není jen technickým doplněním zákona. Je i zrcadlem státu, který umí napsat paragraf, ale mnohem hůře dokáže vytvořit systém, který bude skutečně fungovat v praxi. A právě v situaci, kdy jde o ochranu veřejného zdraví i bezpečnosti, je tento rozdíl zásadní.