České zdravotnictví stojí na solidárním veřejném pojištění, přesto domácnosti každoročně vydávají desítky miliard korun přímo ze svých peněženek. Podle posledních úplných zdravotnických účtů Českého statistického úřadu zaplatily v roce 2024 za zdravotní péči 94,5 miliardy korun, tedy 13,6 procenta všech zdravotních výdajů. Další prostředky odvádějí zaměstnanci a zaměstnavatelé prostřednictvím povinného zdravotního pojištění. Představa, že český pacient za zdravotnictví nic neplatí a teprve nová spoluúčast jej přiměje podílet se na nákladech, proto neodpovídá skutečnosti.
Rostoucí finanční tlak na zdravotní pojišťovny přesto otevírá otázku dalších poplatků a doplatků. Jejich zastánci argumentují omezením zbytečné péče a získáním dodatečných prostředků. Ekonomický problém je však složitější. Vyšší spoluúčast může snížit část nadbytečné poptávky, ale také odradit pacienty od včasné léčby. Následné komplikace pak mohou stát zdravotnictví i další veřejné systémy více než původně ušetřené peníze.
Podle ČSÚ dosáhly celkové výdaje na zdravotní péči v roce 2024 téměř 697 miliard korun. Zdravotní pojišťovny uhradily 514,2 miliardy a dalších 81,9 miliardy pocházelo z veřejných rozpočtů. Přímé výdaje domácností představovaly 94,5 miliardy korun, v průměru přibližně 8 681 korun na obyvatele. Tento průměr však zakrývá výrazné rozdíly. Zatímco zdravý člověk může mít minimální výdaje, pacient s chronickým onemocněním nebo rozsáhlou potřebou stomatologického ošetření může zaplatit desetitisíce korun ročně. Část výdajů navíc představují dobrovolně zakoupené přípravky a nehrazené služby, nikoli pouze povinné doplatky za medicínsky nezbytnou léčbu.
Největší položkou jsou léky a zdravotnický materiál, které tvoří přibližně polovinu přímých zdravotních výdajů domácností. Jen za volně prodejné léky zaplatili lidé 21,5 miliardy korun. Dalších 21,5 miliardy vydali za ambulantní stomatologickou péči. Doplatky za léky na recept představovaly v průměru 1 492 korun na obyvatele.
Stomatologie ukazuje, jak výrazně se může skutečná finanční dostupnost lišit od zákonného nároku na hrazenou péči. Od ledna 2026 zdravotní pojišťovny rozšířily úhrady bílých výplní a vybraných endodontických výkonů. U dospělých je za stanovených podmínek plně hrazena nevrstvená bílá výplň, zatímco u některých náročnějších variant pacient doplácí. Ošetření kořenových kanálků stoliček dospělých nadále veřejné pojištění nehradí. Skutečný dopad nových pravidel na rodinné rozpočty ukážou až další statistiky.
Česká republika má přitom v evropském srovnání poměrně rozsáhlé veřejné krytí zdravotní péče. Podle OECD je přibližně 85 procent zdravotních výdajů financováno prostřednictvím povinného pojištění a dalších veřejných mechanismů. Samotný celostátní průměr však neukazuje, zda jsou zdravotní služby skutečně dostupné také lidem s nejnižšími příjmy.
Pro nejchudší může být spoluúčast překážkou léčby
Významné rozdíly odhalila studie Světové zdravotnické organizace zveřejněná v září 2025. Podle ní čelilo v roce 2023 téměř šest procent českých domácností tak vysokým přímým zdravotním výdajům vzhledem ke svým finančním možnostem, že mohly ohrozit úhradu dalších základních životních potřeb. V přepočtu šlo přibližně o 600 tisíc obyvatel. WHO tyto situace označuje jako katastrofické zdravotní výdaje. Neznamená to automaticky osobní bankrot, ale finanční zatížení, které výrazně omezuje prostředky domácnosti zbývající po zohlednění základních životních potřeb.
Mezi nejchudší pětinou domácností dosahoval podíl takto zatížených v roce 2023 již 21 procent, zatímco v roce 2018 činil 14 procent. Největší problém zde představují doplatky za předepsané léky. U dalších příjmových skupin hraje významnou roli stomatologická péče. Český systém přitom obsahuje ochranné mechanismy. Roční limity započitatelných doplatků za předepsané léky činí podle věku a zákonem stanovených podmínek 500, 1 000 nebo 5 000 korun. Od roku 2025 jejich čerpání automaticky sleduje systém eRecept a po dosažení limitu již pacient započitatelné doplatky v lékárně neplatí.
Zásadní omezení spočívá v tom, že se do limitu nezapočítávají všechny doplatky. Pacient může nadále hradit například rozdíl v ceně dražší varianty léku, volně prodejné přípravky nebo stomatologickou péči. Ochranné limity navíc nejsou obecně odstupňovány podle skutečného příjmu domácnosti. WHO proto doporučuje posílit finanční ochranu nízkopříjmových pacientů, zajistit dostupnost plně hrazených alternativ léčiv a zlepšit přístup ke stomatologii. Samotná existence veřejného pojištění totiž neznamená, že všechny potřebné zdravotní služby jsou pro každého ekonomicky dostupné.
Z hlediska veřejných financí je důležitá ještě jedna okolnost. Pokud pacient kvůli doplatku odloží léčbu chronického onemocnění, může později potřebovat hospitalizaci nebo nákladnější zákrok. Výdaj, který krátkodobě nenese zdravotní pojišťovna, se tak může vrátit prostřednictvím vyšších nákladů na léčbu, nemocenské dávky nebo sociální péči.
Další poplatky nemusí zdravotnictví skutečně zlevnit
Diskuse o spoluúčasti se často soustředí na nadměrné využívání zdravotních služeb, zejména nemocničních pohotovostí. Argumentem je, že i relativně malá platba může část pacientů přimět, aby zvážili nezbytnost návštěvy lékaře. Český systém již od roku 2015 používá regulační poplatek 90 korun za lékařskou a stomatologickou pohotovost, s příslušnými zákonnými výjimkami. Poplatek se například neplatí, pokud lékař při pohotovostním ošetření rozhodne o nezbytnosti hospitalizace.
Otázkou však je, zda poplatek skutečně omezuje nadbytečné výkony, nebo pouze přesouvá část pacientů do jiných zdravotnických zařízení. WHO ve své analýze dokonce doporučuje zvážit jeho zrušení, protože podle organizace pravděpodobně neřeší hlavní příčiny nevhodného využívání pohotovostní péče. Pacient totiž nemusí být schopen správně posoudit závažnost svých příznaků. Poplatek může odradit člověka s banálními obtížemi, ale také pacienta, který potřebuje neodkladné vyšetření. Pokud odklad povede k závažnějším komplikacím, může být výsledná léčba podstatně dražší.
Rozhodující proto není pouze výnos vybraných poplatků, ale skutečný dopad na celkové náklady a zdravotní výsledky. Nová spoluúčast nemusí automaticky znamenat úsporu veřejného zdravotního pojištění. Záleží na tom, zda se současně sníží hrazené výdaje, omezí nepotřebné výkony nebo změní organizace péče. Stejně podstatná je dostupnost praktických lékařů, ambulancí a pohotovostních služeb mimo běžnou pracovní dobu. Pokud pacient nemá jinou dostupnou možnost, samotné zpoplatnění jeho návštěvy nemocnice příčinu problému neodstraní.
České zdravotnictví navíc čeká období rostoucích nákladů spojených se stárnutím populace, chronickými onemocněními a moderními léčebnými postupy. Další poplatky mohou přinést omezené dodatečné příjmy, ale nevyřeší dlouhodobou nerovnováhu mezi potřebami pacientů a možnostmi financování. Větší význam může mít efektivnější organizace péče, prevence komplikací, lepší koordinace mezi praktickými lékaři a nemocnicemi a financování podle skutečných výsledků léčby. Smyslem ekonomických změn musí být omezení zbytečných nákladů, nikoli pouze jejich přesun na pacienty.
České domácnosti již dnes platí za zdravotní péči téměř 95 miliard korun ročně podle posledních úplných údajů. Další spoluúčast proto nelze obhajovat pouze tvrzením, že zdravotnictví potřebuje více peněz. Je nutné doložit, jaké výdaje skutečně sníží, koho finančně zatíží a zda nezhorší dostupnost potřebné léčby. Bez těchto odpovědí mohou nové poplatky místo úspor pouze přenést část nákladů na domácnosti, pro které je zdravotní péče už dnes významnou finanční zátěží.
(Kovář, prvnizpravy.cz, repro: x)
Zdroje: 1. Český statistický úřad – Výdaje na zdravotní péči, výsledky za rok 2024; 2. ČSÚ – Výdaje na léky a stomatologickou péči; 3. WHO – Finanční dostupnost zdravotní péče v Česku; 4. WHO – Kompletní studie finanční ochrany pacientů v České republice; 5. OECD – Health at a Glance 2025, Česká republika; 6. VZP – Ochranné limity doplatků za léky; 6. VZP – Úhrady zubních výplní a endodoncie v roce 2026
