81 let od kapitulace nacistického Německa a konce nejstrašnější celosvětové agónie lidstva zde máme všechny příčiny, které k ní vedly: hrozba nové světové války, narůstající fašismus, militarismus, šovinismus, vytváření antagonistických vojenských bloků. Je strašné, že nic jsme nepochopili, je nepochopitelné, že v ničem jsme se nepoučili, píše na facebooku slovenský analytik Eduard Chmelár.
Český spisovatel a přeživší holocaustu Arnošt Lustig na margo rostoucí účelové nenávisti vůči všemu ruskému (která již svou iracionálností připomíná nenávist vůči Židům před druhou světovou válkou), řekl velmi odvážné a rázné stanovisko: „Tuhle odpověď asi nebudeš moci publikovat... já jsem se na Rusy nemohl zlobit, protože to byli oni, co zbytek nás, kdo jsme přežili, za války zachránili, a to v mých očich nesmírně převyšuje to, co učinili v roce 1968. O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok."
Nechci zde vyvolávat spory, zda lze Rusům odpustit invazi v roce 1968 a násilné potlačení Pražského jara. Chci vyzvednout tu vděčnost, kterou cítili přeživší a vyzvednout ji nad všechno ostatní, neboť přesně o to v dnešní den jde. Národy Sovětského svazu neměly největší oběti proto, že je vyvražďoval i Stalin (jak zoufale zavádí novodobá propaganda). Rozdíl oproti západní frontě byl v tom, že válka na Východě byla vyhlazovací, nešetřila nikoho, naopak: zaměřovala se na civilisty a vyznačovala se nesmírnou krutostí, masovými popravami a bestiálními zvěrstvy nepředstavitelného rozsahu. To byl do jisté míry i případ Slovenska - desítky vypálených obcí a tisíce popravených - něco takového se ve Francii, Belgii nebo Itálii nedělo. A to byl i důvod, proč při zakládání poválečné Organizace spojených národů došlo k bezprecedentnímu rozhodnutí: Bělorusko a Ukrajina dostaly s přihlédnutím k jejich nesmírné oběti samostatné členství ve Valném shromáždění OSN, přestože byly součástí Sovětského svazu.
Jen primitiv nedokáže pochopit, že v tento den vzdáváme úctu a vděk ruskému lidu - nikoli Putinovu režimu - jinak by nám tito falešní moralisté museli vysvětlit, proč udržujeme vztahy se Spojenými státy, které zavraždily po roce 1945 miliony lidí (neporovnatelně více než Rusko) a také dnes. A na výtku, proč se nechodí premiér klanět i obětem na Ukrajině, je jednoduchá odpověď: měl by tam jít, když si bude tamní režim antifašistické tradice vážit, když tam nebudou ničit pomníky sovětských osvoboditelů (dokonce i těch ukrajinského původu) a stavět pomníky banderovcům.
Dnes, kdy nebezpečně roste napětí mezi jadernými mocnostmi, ve světě se vede největší počet válek od roku 1945, Německo chce mít opět nejsilnější armádu v Evropě (jako naposledy za Hitlera) a nenávist mezi národy dosahuje svého historického vrcholu, není co slavit. Je to den vzpomínání, připomínání a vděčnosti.
Vzpomínání na hrůzy a utrpení, jehož následky si nese zjizvená Evropa dodnes. Připomínání příčin, které vedly k vypuknutí globálního konfliktu, který nikdo nechtěl. A vděčnosti všem, kteří položili své životy za to, aby zde několik generací mohlo normálně žít. Je snadné rozpoutat světový požár. Ale je extrémně obtížné ho uhasit. Myslete na to, když budete vkládat svou důvěru do rukou politiků, kteří vám tvrdí, že jedinou cestou je zbrojení, stavění zdí a prohlubování nepřátelství.
Skutečným státníkem dnes není ten, kdo stojí v čele vojska a vede národ do rizika záhuby. Státníkem je ten, kdo vytváří předpoklady pro vznik, rozvoj a udržování trvalé kultury míru. To je historický odkaz 8. května 1945.
