„Nestává se často, aby státník ukončil zahraničí cestu dříve, než začala tím, že v půlce letu otočí letadlo domů. Ruský premiér Primakov takto v roce 1999 nedoletěl do Washingtonu, když se ve vzduchu dozvěděl, že NATO zahájilo údery na Srbsko. Minulý pátek zase nedoletěl do Senegalu polský prezident Nawrocki. Během letu dostal zprávu, že vláda premiéra Tuska provádí na ústavním soudu převrat. Po přistání se rozjel do budovy soudu, aby svojí fyzickou přítomností bránil vzbouřeným soudcům a zásahovým jednotkám v převzetí kontroly. Polský boj o ústavní soud je velkým evropským bojem o vnitřní i vnější svrchovanost,“ napsal Drulák.
Kořeny nynějšího konfliktu Drulák hledá v roce 2015, kdy se odcházející liberální vláda pokusila ještě před předáním moci obsadit místa ústavních soudců. Následující konzervativní kabinet, který vzešel z parlamentních voleb, považoval tento postup za zásah do vlastních pravomocí a změnil pravidla tak, aby získal nad soudem větší kontrolu. Spor se postupně přenesl také na evropskou úroveň. Liberální opozice se obrátila na Brusel, kde tehdy Donald Tusk zastával funkci předsedy Evropské rady. Evropská komise následně kritizovala stav právního státu v Polsku a otázka nezávislosti justice se stala jedním z důvodů zadržování evropských prostředků. Po Tuskově návratu do čela polské vlády v roce 2023 se podle Druláka konflikt znovu vyostřil, tentokrát mezi liberálním kabinetem a konzervativní hlavou státu.
Dlouhodobý pat podle Drulákova popisu vyústil v pokus změnit vedení ústavního soudu přímo v jeho sídle. V areálu zasahovala policie a před budovou se shromáždili stoupenci konzervativní opozice včetně Jarosława Kaczyńského. Dosavadní předseda Bogdan Święczkowski se podle komentáře do budovy nedostal, prezidentovi Nawrockému se však po návratu z letiště podařilo proniknout dovnitř. Drulák uvádí, že následovala ostrá výměna názorů s liberálními soudci, při níž mělo dojít i k fyzickým potyčkám. Výsledkem je podle jeho podání situace, kdy si vedení ústavního soudu nárokují dvě soupeřící skupiny. Prezident uznává Święczkowského, zatímco premiér podporuje Annu Korwin-Piotrowskou.
Takto vyhrocený střet podle Druláka představuje vážný problém především pro vládu, která nese odpovědnost za fungování státních institucí. Drulák kritizuje okolnosti změny vedení soudu i postup státních orgánů. Tvrdí, že konflikt vyvolal nesouhlas také mimo tradiční okruh konzervativní opozice.
„Spor je pro Tuskovu koalici nebezpečný. Za pořádek v zemi odpovídá vláda a justiční chaos jí nutně bude přičten k tíži. Navíc obsazení soudu policií a sesazení stávajícího předsedy, které nařídil ministr spravedlnosti, porušuje pravidla právního státu tak hrubě, že se ozývá domácí i zahraniční kritika z kruhů, které jinak nejsou polské opozici nijak nakloněné. Tři polští velvyslanci na protest odstoupili s tím, že takovému režimu nebudou sloužit,“ napsal Drulák.
„Tuskovci se navíc zesměšňují, když sahají po argumentu, jímž si evropské liberální elity zvykly v posledních letech smést každý vážnější problém. Své oponenty obviňují, že nahrávají Rusku. Vzhledem k tomu, že v tvrdé konkurenci evropských rusofobů jsou Kaczynského národní konzervativci stabilně na prvním místě, vyznívá toto obvinění ještě směšněji než obvykle,“ pokračoval.
Další část komentáře věnuje bývalý diplomat postoji Evropské komise. Podle jeho názoru se Brusel měl od nynějšího polského sporu držet stranou, místo toho se však postavil za Tuskovu vládu. Drulák tvrdí, že tím evropské instituce posilují podezření části polské veřejnosti, podle něhož je premiér příliš úzce spojen s bruselským politickým prostředím. Tento postoj může podle něj ovlivnit také to, jak budou voliči vnímat Tuskovu schopnost prosazovat polské národní zájmy.
„A jak si polský volič vyhodnotí zasahování Evropské komise? Nevyužila příležitost mlčet ve sporu, v němž nemá žádné kompetence a postavila se za Tuskovu vládu. Z Bruselu svým stanoviskem pouze potvrdili rozšířené podezření, že premiér Tusk je jejich agentem. Těžko se napřesrok bude moci před voliči prezentovat jako bojovník za polské zájmy,“ uvedl Drulák.
Od konkrétního polského konfliktu se následně přesouvá k samotnému pojetí státní svrchovanosti. Podle Druláka nejde pouze o to, kdo bude předsedou ústavního soudu nebo kteří soudci získají možnost rozhodovat o ústavnosti zákonů. V pozadí vidí hlubší otázku vztahu mezi politickou mocí odvozenou od voleb a autoritou institucí, jejichž rozhodnutí nejsou přímo podřízena vůli voličů. Právě ústavní soudy podle něj v evropských demokraciích postupně získávají postavení konečných rozhodčích v zásadních politických sporech.
Drulákova úvaha však nekončí u soudní moci jednotlivých států. Podobný přesun rozhodovacích pravomocí spatřuje také na úrovni Evropské unie. Kritizuje rozšiřování vlivu Evropské komise i dlouhodobou roli Soudního dvora EU při utváření evropského právního řádu. Podle jeho názoru tím členské státy postupně ztrácejí prostor pro samostatné rozhodování. Zvláštní význam proto přikládá složení národních ústavních soudů, jejichž soudci mohou evropskou integraci podporovat, nebo se vůči některým jejím krokům vymezovat. Polský konflikt tak v jeho podání představuje jednu z podob širšího evropského zápasu o rozdělení moci.
„Ale ústavními soudy to nekončí. Svrchovanost se přesouvá rovněž do Bruselu: k Evropské komisi, jejíž uzurpace nových kompetencí dosahuje za předsednictví Ursuly Leyenové nových vrcholů, a k Soudnímu dvoru EU, který již přes šedesát let pomáhá vyprazdňovat svrchovanost členských států. Brusel má zájem, aby v ústavních soudech zasedali liberální, pro-bruselští soudci, kteří tomuto vyprazdňování nekladou překážky. Polští konzervativní soudci se proti tomu obracejí, ale ohradit se občas umí i soudci němečtí. Jak už to ve velkých politických bojích bývá, i v evropském boji za svrchovanost se na straně demokracie scházejí hráči, kteří jinak příliš společného nemají,“ uzavřel Petr Drulák.








