Napětí kolem Íránu nelze chápat pouze prizmatem Evropy a Spojených států. Konflikt zasahuje celý eurasijský prostor a odhaluje složité vztahy mezi globálními i regionálními mocnostmi. Proměňuje energetické trhy, diplomatické vazby i strategické kalkulace států, které se často navenek jeví jako jednotné bloky, ale ve skutečnosti sledují vlastní zájmy.

Na širší souvislosti se zaměřil bývalý diplomat, profesor Petr Drulák, který upozorňuje, že válka v Íránu odhaluje rozdílné priority Ruska, Číny a Indie i samostatnou politiku regionálních mocností. Zároveň ukazuje, že současné geopolitické formáty jsou proměnlivé a mohou být jen přechodnou fází nastupující multipolarity.

„Irán hýbe Eurasijí. Válka v Iránu je v našich médiích rozebírána především z hlediska Evropy a USA. Mimo obav z jaderné eskalace a zděšení nad masivními lidskými i materiálními škodami nás zajímá, jak zahýbe s dostupností prázdninových letenek, energiemi, migrací či americkou politikou. Válka však také radikálně mění poměry na obrovském eurasijském kontinentu, jehož jsme západním výběžkem. Zejména nám připomíná zásadní odlišnosti v postavení i zájmech takových globálních velmocí jako Rusko, Čína a Indie, které jsou často zjednodušeně vnímané američtí rivalové z BRICS. Také odhaluje svébytnost politiky regionálních velmocí jako Pákistán, Saúdská Arábie či Turecko, které jsou se stejným zjednodušením vnímané jako američtí spojenci.


Válka také Rusku otevřela nové příležitosti: odvrátila pozornost USA od Ukrajiny a radikálně zvýšila globální poptávku po plynu a ropě, jichž má Rusko dostatek. Coby dodavatel energie Rusko dnes podstatně posílilo i vůči svým partnerům Číně a Indii. Dosud se muselo podbízet a být vděčné, že čínské a indické nákupy kompenzují ztráty evropského trhu. Peking stlačoval ceny a Indie pod tlakem USA dokonce přestávala ruskou ropu nakupovat. Dnes se role obrací.

Ani pro Čínu není situace jednoznačná. Ze stejných důvodů jako Rusko nestojí o to, aby USA z Iránu odešly jako vítěz. Pokud tam zabřednou do války, která je bude vysilovat a poškozovat, Washington to odvrátí od neskrývané priority, jíž je zadržování Číny. Na druhou stranu Čína potřebuje energetické a další zdroje z Perského zálivu, nejen z Iránu, ale také od arabských dodavatelů. Jejich reálné zničení hrozí rozsáhlými národohospodářskými škodami i oslabením čínské pozice ve strategickém partnerství s Ruskem. Proto dnes Čína pomáhá Pákistánu zprostředkovat mír. Nejspíše s rozpaky přijímá iránskou iniciativu vybírat poplatky za proplutí Hormúzu v čínské měně, která na Američany působí jako rudý hadr a na níž Čína nejspíše ani není připravena.

Čínské rozpaky však nejsou ničím ve srovnání s indickými. Závěrem Bidenovy administrativy a počátkem Tumpovy se v mnohém s Moskvou a Pekingem sblížila, ale nikdy nesdílela jejich výrazně protiamerický kurz. Pro svoji bezpečnost považuje Čínu za větší problém než USA. Nakonec tiše akceptuje americké sekundární sankce na ruskou ropu a od konce loňského roku omezuje její dovoz. Také už nějakou dobu dává najevo, že bude kupovat méně zbraní u tradičního dodavatele Ruska. V únoru oznámila nákup stovky francouzských stíhaček. Dva dny před americko-izraelským útokem ukončuje indický premiér Modi návštěvu Izraele, během níž své hostitele ujišťuje o strategickém partnerství mezi oběma zeměmi.

Ale strategické partnerství chce i s Iránem. V iránském Čabaharu buduje přístav, který má být klíčovým strategickým bodem spojení s Afghánistánem, střední Asií a Ruskem umožňující obejít nepřátelský Pákistán. V prvních dnech války probíhalo plánové námořní cvičení s iránským námořnictvem. Ale když se iránská loď z cvičení vrací, americká ponorka ji potopí i se sedmdesáti kadety na palubě. Indie to přešla mlčením, jako i mlčela k samotné válce proti Iránu. Asi doufala, že se ze všeho nějak vymlčí. Pak ocenila, že Irán indickým plavidlům velkomyslně dovolil proplouvat Hormúzskou úžinou, jíž prochází nejen většina indických importů ropy a plynu ale také životně nutné dodávky hnojiv. Také ocenila, když ji Američan opět dovolili nakupovat ruskou ropu, jako ji nechávají díky výjimce ze sankcí působit v Čabaharu. Jedná jako středně velká země, která si úplně neví rady ve hře velkých, nikoliv jako nastupující globální velmoc, která dnes navíc předsedá uskupení BRICS.


Jako obzvláště výrazná se dnes ukazuje pákistánská vazba se Saúdskou Arábií. Stojí na třech nohách: konzervativním sunnitském islámu, pákistánské armádě s jadernými zbraněmi a saúdských penězích. Pákistánská vojenská letadla přistála v minulém týdnu na saúdské vojenské základně ve stejné chvíli, kdy Saúdové s Katařany poskytli Pákistánu pětimiliardový dolarový úvěr. Pákistán se ocitl ve finanční nouzi potom, co mu zastavily peníze Emiráty, které nestojí o šíření islamismu a v poslední době se sbližují s Indií.

O saúdsko-pákistánském spojenectví se spekuluje jako o zárodku jakéhosi islámského NATO. Jeho hlavním nepřítelem by nebyl Irán, nýbrž Izrael, který dává opakovaně najevo, že existenci jakékoliv autonomní islámské velmoci považuje za neslučitelnou se svými základními bezpečnostními zájmy. V Ankaře vědí, že pokud se Izraeli podaří trvale rozložit Irán, stane se novým úhlavním nepřítelem sionistů právě Turecko. Na politice tohoto člena stávajícího NATO bude záležet budoucnost islámského NATO.

Po Ukrajině a Iránu si těžko představit, že by NATO pokračovalo v nezměněné podobě. Ale Irán podobně míchá kartami i jinde. I na globálním Jihu platí, že stávající geopolitické formáty mohou být jen přechodnými jevy nastupující multipolarity,“ napsal ve svém komentáři publikovaném na facebookové stránce spolku Svatopluk profesor Petr Drulák.