Knihovna Václava Havla prochází v posledních měsících turbulentním obdobím. Pozornost vzbudily personální spory, odchod některých výrazných osobností i rozhodnutí Dagmar Havlové ukončit své působení ve správní radě. Události kolem instituce, která má pečovat o odkaz prvního českého prezidenta, vyvolaly debatu daleko přesahující samotnou knihovnu.
Bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek se k celé situaci vyjádřil v obsáhlém komentáři. Krizi knihovny nevnímá jako běžný organizační spor. Podle něj odhaluje hlubší problém spojený s tím, jak byl v posledních letech vykládán a spravován odkaz Václava Havla.
Zaorálek připomíná jedno z nejznámějších hesel spojených s Havlovým jménem: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Podle něj však toto motto nikdy nebylo politickým programem ani návodem k vládnutí.
„Pravda je, že toto Havlovo heslo nikdy nebylo politickým programem, ale spíše jen morálním vyjádřením určité naděje,“ míní někdejší ministr.
Právě v tom podle něj spočívá jeden z klíčových omylů lidí, kteří se po Havlově smrti stali správci jeho odkazu. Morální apel se podle Zaorálka postupně proměnil v identitu určité společenské skupiny, která si Havlův odkaz začala vykládat jako potvrzení vlastní výjimečnosti.
„Problém nastane ve chvíli, kdy se z morální výzvy stane identita určité skupiny lidí. Pak se může stát, že ti, kdo mluví o toleranci, začnou být netolerantní k jiným názorům, a ti, kdo hlásají otevřenost, vytvoří uzavřený kruh.“
Právě zde vidí vysvětlení současné krize. Knihovna podle něj nebyla poražena svými kritiky ani odpůrci Havlova odkazu.
„Knihovna Václava Havla se nezhroutila proto, že ji porazili jeho nepřátelé, ale proto, že vyhráli jeho následovníci,“ tvrdí Zaorálek.
Jde o nejostřejší výrok celého komentáře. Zaorálek tvrdí, že z odkazu člověka, který celý život vystupoval proti mocenským strukturám, se postupně stal symbol establishmentu. „Z odkazu disidenta se stal oficiální establishment,“ napsal na síti X Zaorálek.
Podle bývalého ministra tím vznikl rozpor, který bylo stále obtížnější přehlížet. Knihovna měla vysvětlovat význam Havlova díla, občanských postojů a zkušenosti s odporem vůči moci. Místo toho se podle Zaorálka sama stala součástí kulturního a politického prostředí, vůči němuž byl Havel ve svých disidentských letech kritický.
„Úkolem knihovny bylo spravovat Havlovo dědictví a vysvětlovat, proč je toto dědictví důležité. Jenže jak se jim to mohlo podařit, když odkaz někoho, kdo vyrostl z opozice vůči moci, měla najednou šířit instituce, která sama reprezentovala kulturní a politickou moc,“ ptá se Zaorálek, který přitom neskrývá, že celou situaci považuje za ironii dějin.
Václav Havel podle něj dobře rozuměl paradoxům moci i proměnám institucí, které vznikají kolem silných osobností.
„Pro tuto ironii dějin měl Havel docela dobrá tykadla a možná by se tomu, co se děje, ani moc nedivil,“ napsal Zaorálek.
Odchod Dagmar Havlové a pokračující spory kolem knihovny tak Zaorálek nečte jako izolovaný konflikt několika lidí. Vnímá je jako okamžik, kdy se naplno ukázalo napětí mezi původním havlovským étosem a institucí, která měla jeho odkaz uchovávat.
A právě v tom podle něj spočívá největší paradox celé kauzy: instituce založená na připomínání člověka, který celý život zpochybňoval zavedené autority, se sama stala jednou z nich.
(Pilař, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
