Nechme stranou nihilistickou poučku, že války vlastně nikdy nekončí, že jsou jen na kratší nebo delší dobu přerušovány. A zúčastněné strany, jakkoliv devastované a lidsky degradované, se ke svým válečným činů vrací. Obvykle v bláhové naději, že napodruhé, napotřetí… to pro ně dopadne lépe.

Trochu zjednodušeně můžeme říci, že o konci války se mluví lehkomyslně jen do okamžiku, kdy má dojít k zastavení palby. Je jedno z jakých důvodů. Buď  z asymetrické vyčerpaností bojujících stran, jejich armád i civilního zázemí, nebo proto, a také se to stává, že císařové, carové, králové, prezidenti a osvícení diktátoři mají tak silnou podporu nebojujícího zázemí, že si takový luxus mohou dovolit.

To pak dojde na výměnu zajatců, raněných a někdy i k pohřbívání válečných hrdinů nebo obětí (Helden nebo  Opfern), jak se dočteme na každém německém nebo rakouském hřbitově.  Někdy není dost místa pro jména, jako pod průsmykem Šipka v Bulharsku, kde jsou zvěčněna jména ruských generálů, důstojníků i prostých vojínů, padlých za Turecko-ruské války s neuvěřitelnou akurátností.  Někdy je hrdinů a obětí až příliš, a tak na Piskarevském hřbitově v Petrohradu (dříve Leningradu), nebol na hřbitovech první světové války ve Francii, za té druhé v Normandii, už chybějí jména a nahrazují je číslovky.  

Ale na vybombardovaném Korejském poloostrově nebo ve všech třech částech Vietnamu už ani ta ne. Jsou to jen bezejmenní a neznámí.

Starost o hřbitovy a památníky už  vyžaduje, aby došlo k větší jistotě, že vojenské operace nebudou pokračovat, a že nastane doba příměří. Někdy jen několikadenní, někdy několikaletá. Rekordem je příměří na Korejské poloostrově, které, aniž by se vzpomínalo na mír a mírovou smlouvu, trvá už sedmdesát tři let a jeho konce se jen tak nedočkáme.

Ale i doba míru, garantovaná státními autoritami, spojenými a spolupracujícími na půdě OSN, není všemi „spojenci“  tak nezpochybnitelná, jak si vítězové druhé světové války představovali. Studie mezinárodní politiky řadí metodologicky takový stav pod označení idealismus a vedou debatu o tom, zda není východiskem funkčnost, respektive funkcionalismus, nebo raději realismus.

Plány na zničení světového pořádku nebo dokonce odstranění planety země z celého vesmírného prostoru existují dosud jen v americké převážně hollywoodské filmové produkci, ale to ještě neznamená, že to, co je jen myšlené, se nemůže stát skutečností. Zda nemůže někdo někde vydat pověstný Neronův rozkaz, který se dává do souvislosti s posledními dny Velkoněmecké říše v roce 1945?

Bylo to  Hitlerovo „Nařízení o prostředcích k demolicím v Říši“ (německy Befehl betreffend Zerstörungsmaßnahmen im Reichsgebiet), vydaný 19. března 1945. 

Později se stal tento text známý jako Nerobefehl). Konstatoval slovy Vůdce, že  „Bylo by pošetilé se domnívat, že nezničená, nebo jen lehce poškozená infrastruktura – ať již dopravního, komunikačního, hospodářského a zásobovacího charakteru – by mohla být po opětovném získání ztraceného území uvedena v provoz. Nepřítel nám zanechá při svém ústupu jen spálenou zem, a to bez jakékoli ohleduplnosti na civilní obyvatelstvo. Proto nakazuji: Veškerá vojenská komunikační, hospodářská a zásobovací zařízení (…) na říšském území, která by mohl využít nepřítel  k pokračování boje, budou zničena… a nesplnění rozkazu trestáno smrtí! (podepsán Adolf Hitler)

Realizací Vůdcova rozkazu byl pověřen Albert Speer (1905-1981), který jej ve skutečnosti nevykonal v předpokládaném rozsahu a před Norimberským tribunálem se tímto svým skutkem obhájil a nebyl mezi odsouzenými a potrestanými.

Po více než sedmdesáti letech od této události se nemusíme obávat, že by Hitlerův nápad a Speerův únik od odpovědnosti měly být zapomenuty.  Pověst z okolí římského císaře Nera, který prý hrál na khitaru v době požáru Říma v roce 64 n.l., který sám přikázal založit, není jen pověstí. Je legendou milovanou do dnešních dnů všemi, kteří se chtějí vidět velkými a neporazitelným. Zemřel sebevraždou, podobně jako jeho německý potomek, který nedokázal vyhrát svůj niterný boj se svou touhou vládnout a vítězit. A kolik podobně  ochotných znovu vydávat podobné rozkazy dnes v mnoha zemích považujeme stále ještě za úctyhodné.      

 (rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)