Debata o novém zákonu pro Českou televizi a Český rozhlas se v posledních týdnech výrazně proměnila. Původní návrh ministra kultury Oty Klempíře vyvolal rozsáhlou odbornou i politickou diskusi, ale dnes už stojí v centru pozornosti jiná otázka. Mají být veřejnoprávní média financována přímo občany prostřednictvím povinných poplatků, nebo ze státního rozpočtu?

Opozice varuje, že financování ze státního rozpočtu může otevřít cestu k politickému ovlivňování médií. Vládní koalice naopak tvrdí, že současný systém je zastaralý, administrativně náročný a především nespravedlivý. Právě poslední argument si zaslouží větší pozornost, než jaké se mu dosud dostává.

Stejný poplatek pro všechny není automaticky spravedlivý

Po desetiletí jsme si zvykli považovat televizní a rozhlasový poplatek za něco samozřejmého. Často se přitom automaticky předpokládá, že když všichni platí stejně, je takový systém spravedlivý. Je tomu ale skutečně tak?

Stejnou částku dnes odvádí domácnost miliardáře i domácnost osamělého seniora. Stejnou povinnost mají lidé s vysokými příjmy i rodiny, které pečlivě počítají každou korunu. Stejnou částku mají zaplatit například Renáta Kellnerová, Daniel Křetínský, Andrej Babiš nebo Michal Strnad a současně také důchodce s penzí patnáct tisíc korun měsíčně.


Většina veřejných služeb v České republice funguje na opačném principu. Policie, hasiči, armáda, soudy, školy nebo zdravotnictví jsou financovány z veřejných rozpočtů. Lidé na ně nepřispívají stejnou částkou. Do systému přispívají prostřednictvím daní a odvodů podle své ekonomické síly.

Není proto překvapivé, že část veřejnosti považuje za logické, aby stejným způsobem fungovalo také financování České televize a Českého rozhlasu.

Rozhodující nejsou peníze ale pravidla

Odpůrci rozpočtového financování často tvrdí, že by Česká televize a Český rozhlas ztratily nezávislost. Tento argument nelze jednoduše odmítnout. Každá vláda by mohla být v pokušení využívat rozpočet jako nástroj tlaku. Současně je ale třeba připomenout, že samotný zdroj financování ještě nezaručuje ani nezávislost, ani její ztrátu.

Evropská zkušenost ukazuje, že veřejnoprávní média fungují v různých modelech financování. V řadě demokratických zemí jsou významně financována ze státního rozpočtu a nikdo kvůli tomu nezpochybňuje jejich demokratický charakter. O kvalitě veřejnoprávních médií nakonec nerozhoduje způsob výběru peněz, ale kvalita zákonů, systém kontrolních mechanismů a míra institucionální nezávislosti.


Právě zde se dostáváme k otázce, na kterou budou muset odpovědět také politici stran, které zachování televizních a rozhlasových poplatků hájí. Pokud tvrdí, že současný systém je nejspravedlivější a nejvhodnější, měli by zároveň vysvětlit, proč považují za správné, aby stejnou částku odváděli miliardáři jako Renáta Kellnerová, Daniel Křetínský, Andrej Babiš nebo Michal Strnad a současně důchodci a nízkopříjmové domácnosti. Není totiž zcela zřejmé, proč by právě u veřejnoprávních médií měl platit princip stejné platby pro všechny, když většina ostatních veřejných služeb je financována podle ekonomické síly jednotlivých skupin obyvatel.

Skutečný spor tedy možná neleží mezi zastánci a odpůrci České televize. Ve skutečnosti jde o střet dvou odlišných představ o spravedlnosti. První říká, že všichni občané mají platit stejně bez ohledu na své příjmy. Druhá vychází z přesvědčení, že náklady veřejné služby mají být hrazeny z veřejných rozpočtů, do nichž lidé přispívají podle své ekonomické síly.

A právě tato otázka bude v následujících měsících důležitější než samotný osud návrhu ministra kultury. Česká politika totiž nebude rozhodovat pouze o budoucnosti České televize a Českého rozhlasu. Bude rozhodovat také o tom, jak chápe sociální spravedlnost ve 21. století.