Bývalý diplomat a profesor Petr Drulák se ve svém komentáři publikovaném na platformě spolku Svatopluk pustil do rozsáhlé polemiky s částí západní akademické obce zabývající se mezinárodní bezpečností. Na příkladu studie publikované v jubilejním vydání časopisu International Security tvrdí, že teoretické předpoklady mohou odborníkům bránit v přijímání skutečností, které do jejich výkladového rámce nezapadají. Kritizuje způsob práce se statistikou, výběr faktů i případové studie věnované Slovensku a Ukrajině a v závěru svou polemiku rozšiřuje na otázku fungování současné společenskovědní akademie.
Drulák nejprve rozlišuje mezi dvěma druhy selhání. Velmoci podle něj někdy chybují navzdory informacím a znalostem, které mají k dispozici, což považuje za selhání jejich politických lídrů. Jako příklad uvádí Donalda Trumpa a válku proti Íránu, nad níž podle něj američtí odborníci na tuto zemi, od zpravodajců přes diplomaty až po akademiky, „jen nevěřícně kroutili hlavou". Jindy však podle Druláka kolektivně selhávají právě lidé, kteří mají být mistry svého oboru, protože jejich teoretická východiska jim znemožňují přijmout realitu odporující jejich předpokladům.

„Obvykle proto, že teorie, o něž se opírají, k nim nepustí realitu. Nedávný příklad najdeme v jubilejním vydání nejprestižnějšího akademického časopisu euroatlantické bezpečnostní komunity. Jeden z hlavních článků názorně předvádí liberální zaslepenost na nejvyšší akademické úrovni. Vedle obvyklého, selektivního výběru faktů předkládá i vyložené lži; o Ukrajině, ale i o Slovensku," píše Drulák.

International Security vychází podle něj už padesát let a představuje ryze akademický časopis s teoreticky a metodologicky podloženými studiemi o rozsahu desítek stran, stovkami odkazů na odbornou literaturu a náročným oponentským řízením. Bezprostřední dopad podobných publikací na každodenní politiku Drulák nepřeceňuje. Politik či diplomat podle něj zpravidla nemá čas takové práce číst a jejich vliv nelze srovnávat s prestižním deníkem či politickým blogem. Jejich skutečný význam vidí v dlouhodobém formování lidí, kteří později vstupují do politické, diplomatické a bezpečnostní praxe.

„Nicméně formují kolektivní vědomí, neboť na prestižních univerzitách amerického střihu představují články z těchto časopisů hlavní čtivo pro studenty specializovaných kurzů, kteří si pak tyto znalosti odnášejí do praxe. Článek vydaný v Mezinárodní bezpečnosti pro ně má punc akademického Olympu," vysvětluje.

Jubilejní číslo podle Druláka zároveň demonstruje svou názorovou otevřenost tím, že mezi hlavními texty postavilo vedle sebe dvě výrazně odlišné perspektivy. Jednu představuje známý realista z Chicagské univerzity John Mearsheimer, druhou kolektiv liberálních autorů vedený profesorem curyšské ETH Lars-Erikem Cedermanem. Zatímco Mearsheimer podle Druláka hájí tezi, že mocenský konflikt je věčný a mění se především jeho aktéři, což dokládá na vývoji velmocenských vztahů od francouzské revoluce, Cedermanův kolektiv varuje před „návratem nacionalistické geopolitiky".

Samotný spor mezi realismem a liberalismem Drulák za problém nepovažuje. Připomíná, že jde o více než stoletou akademickou debatu a že oba přístupy vycházejí z rozdílných výzkumných předpokladů a metodologických postupů. Přibližně před padesáti lety si podle něj obě strany uvědomily, že jejich spor nelze definitivně rozhodnout právě proto, že každá vychází z jiných předpokladů. Smysl proto vidí v tom, aby oba směry zkoumaly mezinárodní politiku vlastními nástroji a následně se případ od případu ukázalo, který z nich konkrétní realitu vystihuje lépe.

„Občas se ukazuje, že něco dokáží lépe vysvětlit liberálové, něco zase realisté. Ale funguje to, jen když všichni respektují základní fakta a nevedou normativní boj," píše Drulák. Podle něj právě v tomto bodě liberální přístup často selhává. Tvrdí, že jeho představitelé mají sklon chápat politické uspořádání, které považují za žádoucí, nejen jako předmět odborného zkoumání, ale také jako normu, vůči níž posuzují své oponenty. Současně připouští, že v samotném článku varujícím před nacionalistickou geopolitikou nejostřejší podobu tohoto postoje nenachází, což připisuje mimo jiné tomu, že v redakční radě International Security působí také realisté.

Za podstatně závažnější považuje práci článku s fakty. Jeho výchozí hypotézu přitom označuje za legitimní. Autoři podle něj tvrdí, že liberální mezinárodní řád, který v devadesátých letech přinesl světu mír, postupně ustupuje nacionalismu a jeho nárůst pomáhá vysvětlit, proč je svět násilnější než před třiceti lety. Nabízejí také konkrétní mechanismus: nacionalismus má vést k vylučování etnických menšin z podílu na vládě a k iredentistické mobilizaci zahraničních menšin, což následně zvyšuje riziko násilí.


První velkou výhradu proto směřuje ke kvantitativní metodologii. Exaktní měření a statistické modely podle něj mohou společenskovědním argumentům dodávat zdání přesnosti, aniž by automaticky zajišťovaly správnost závěrů. Problém vidí už v převádění tak obtížně uchopitelného jevu, jakým je nacionalismus, na jedno číselné vyjádření. „Jak jedním číslem změřit nacionalismus? Čísla, která mají zachycovat zkoumané, jsou většinou libovolná či spíše ideologicky ovlivnitelná," namítá.

Druhou výhradu vysvětluje rozdílem mezi statistickou souvislostí a skutečnou příčinnou vazbou. „Pokud budeme sledovat vývoj konzumace zmrzliny a nákupů slunečních brýlí během jednoho roku, nejspíše mezi nimi najdeme statistickou souvislost. Ale těžko z toho usuzovat, že konzumace zmrzliny vede k nákupu slunečních brýlí či naopak. Nejspíše bude obojí důsledkem počasí," uvádí Drulák.

Solidní statistický výzkum se proto podle něj musí snažit zachytit všechny relevantní faktory, které mohou sledovaný jev ovlivňovat, řádně je měřit a následně porovnávat jejich význam. Cedermanovu kolektivu vytýká, že právě to nedělá. „Pochybným způsobem změří nacionalismus, pak k tomu přidají poměrně spolehlivá data o násilí, počty konfliktů a obětí, aby mohli čtenáře vítězoslavně zasypat čísly o jejich souvislosti," píše.

Jako konkrétní příklad používá zjištění autorů o souvislosti mezi etnickým vylučováním a rizikem konfliktu. Podle Druláka studie ukazuje, že dvojici států, v níž dochází k etnickému vylučování, hrozí vyšší pravděpodobnost konfliktu než dvojici, kde k němu nedochází. Za zásadní však považuje absolutní velikost tohoto rozdílu.

„O kolik vyšší? O závratné jedno procento. Zatímco bez vylučování se toto riziko pohybuje mezi třemi a šesti setinami procenta, tak s vylučováním roste k jednomu procentu. Autoři triumfálně oznamují, že odhalili sedmnácti až třiatřicetinásobný nárůst hrozby násilí. A stejně se to má se všemi ostatními výsledky, svědčí o naprosté okrajovosti nacionalismu jako vysvětlujícího faktoru," argumentuje Drulák.

Pokud by chtěli autoři podle něj skutečně určit váhu nacionalismu, museli by ji poměřovat s dalšími možnými příčinami konfliktů. Drulák jmenuje přinejmenším čtyři: mocenskou soutěž, kam řadí například rozšiřování NATO, ekonomické nerovnosti, radikální islám a radikální liberalismus v podobě euroamerických vývozů demokracie. Tvrdí, že autoři některé z těchto faktorů sice připouštějí, ale do svého modelu je nezahrnují.

„Jen čistě rétoricky konstatují, že mocenská soutěž o sféry vlivu existuje, že liberalismus prohloubil nerovnosti a že vývozy demokracie také míru neprospěly; ale nic z toho do svého modelu nezařazují. O islámu raději neříkají vůbec nic; evropský liberál se děsí více islamofobie než džihádu. Za hranicí karikatury je jejich rozbor konfliktů Afghánistánu, kde se jim daří téměř vymlčet vliv islámu, aby ukázali zhoubný vliv paštunského nacionalismu," píše Drulák.

Až sem podle něj postup autorů ještě „nepřesahuje meze standardní liberální manipulace". Za hranici pouhé selektivity se podle něj dostávají v kvalitativní části práce, kde vysvětlují způsob měření nacionalismu na konkrétních zemích. První výrazný příklad nachází na Slovensku. Drulák zde považuje za důležité citovat argumentaci autorů vcelku:

„Zástupci maďarské menšiny přišli po volbách v roce 2020 o zastoupení ve slovenské vládní koalici, když se straně Most–Híd nepodařilo dostat do parlamentu a dosavadní koalice vedená stranou Smer skončila. Tento posun směrem k vyloučení otevřel prostor pro iredentistické nároky ze strany Maďarska. Premiér Viktor Orbán se stále více zasazoval o myšlenku ‚Velkého Maďarska', které by zahrnovalo území ztracená na základě Trianonské smlouvy z roku 1920."

Z tohoto příkladu Drulák dovozuje, jak problematická jsou podle něj data, na nichž statistická část studie stojí. „Tedy nárůst slovenského nacionalismu je odvozován z faktu, že se maďarské strany nedostaly do parlamentu. Směšný argument, ale ukazuje, oč se opírají data, na nichž autoři staví. Následuje hned dvojnásobná lež o tom, že onen údajný slovenský nacionalismus vedl k velkomaďarským nárokům premiéra Orbána," píše.

Do stejné polemiky zahrnuje i slovenské vlády posledních let. S ironií upozorňuje, že podle jím kritizované logiky by vlády Igora Matoviče, Eduarda Hegera a Ľudovíta Ódora vycházely jako nacionalističtější než předchozí vláda Roberta Fica. „Vychutnejme si, že v článku evropských liberálů jsou bruselští oblíbenci vlád Matoviče, Hegera a Odora zachycováni jako nacionalisté střídající umírněného Fica!" píše Drulák. Pokud by se podle něj autoři chtěli seriózně zabývat velkomaďarskými nároky, měli by vedle Viktora Orbána věnovat pozornost také Péteru Magyarovi.

Ještě větší prostor věnuje Ukrajině, kterou označuje za skutečnou výzvu pro argumentaci autorů. Podle Druláka jde o jeden z mála případů, který by mohl jejich tezi o nacionalismu jako příčině konfliktu na první pohled podporovat. Současně ale tvrdí, že důsledné zkoumání role ukrajinského nacionalismu by autory přivedlo do konfliktu s jejich vlastním politickým a teoretickým rámcem.

„Na jedné straně je Ukrajina jeden z mála případů, který by mohl potvrzovat jejich tezi o nacionalismu jako příčině konfliktu. Na druhé straně pokud by autoři skutečně začali rozebírat, jak ukrajinský nacionalismus za asistence anglosaských operativců rozdmýchal válku, dostali by se na hodně špatnou stranu. Liberálové totiž mají jasno v tom, že ruská agrese byla nevyprovokovaná a lze ji přičítat jen Putinově nepříčetnosti a velmocenským ambicím ruského šovinismu. Autoři se proto museli dost zapotit, než dali dohromady svoji případovou studii k Ukrajině," píše Drulák.

Ukrajinský nacionalismus podle něj autoři nemohou zcela pominout, představují jej však jako „demokratický a evropsky orientovaný" a současně jako jev vyvolaný ruským nacionalismem. Drulák tuto práci s tématem ukazuje na jejich přístupu ke Stepanu Banderovi. Podle jeho interpretace sice připomínají oživení Banderova kultu v Kyjevě, současně ale dodávají, že na východní Ukrajině jej mnozí považují za zrádce. Takové zacházení s tématem považuje za bagatelizující.


Podobně obsáhle se věnuje výkladu událostí na Majdanu. Podle něj autoři připomínají, že prezident Viktor Janukovyč dospěl k dohodě s představiteli opozice a evropskými zprostředkovateli, kterou následně odmítli demonstranti. Drulák ale namítá, že takový popis potlačuje roli krajní pravice a zahraničních aktérů, které on sám považuje za podstatné.

„Demonstranti? Snad mezi nimi byla i ‚krajní pravice', ale autoři ujišťují, že tento jinak oblíbený liberální strašák žádnou výraznější roli nehrál, jen ho pak využila ruská propaganda. Pravicoví extrémisté přitom byli rozhodující silou konečné fáze majdanského převratu. V článku ani slovo o gruzínských snajprech střílejících do demonstrantů či intervenci americké diplomatky Nulandové. Uniklo autorům, kam Nulandová tehdy poslala ony evropské zprostředkovatele dohody s Janukovičem?" pokračuje Drulák.

Následuje Vladimir Zelenskij, u něhož Drulák připomíná, že kritizovaní autoři správně zmiňují jeho zvolení jako politika, od něhož se očekávala snaha o dohodu s Ruskem. Odmítá však jejich vysvětlení, proč k ní nedošlo.

„Prý to ztroskotalo na ‚nacionalismu Putinova režimu'. Nezmiňují veřejnou mobilizaci kyjevských nevládek financovaných ze Západu zděšených z toho, že by Zelenskij měl vůbec jednat s Putinem. Cudně pomíjejí výhružky banderovských fašistů na adresu Zelenského, že pokud se dohodne s Rusy, tak ho pověsí. Prostě ruský nacionalismus a basta," píše.

Za další konkrétní doklad selektivního přístupu považuje výklad historického eseje Vladimira Putina o Ukrajině. Podle Druláka autoři tvrdí, že Putin v textu „Ukrajině upírá právo na existenci jako státu či národa". S takovým čtením nesouhlasí a odkazuje na samotný text zveřejněný na stránkách Kremlu.

„Text je naštěstí k dispozici na stránkách Kremlu, ale ať čteme, jak čteme, nic takového tam nenajdeme," tvrdí Drulák. Podle jeho interpretace Putin historicky považuje Ukrajince za odnož ruského kmene, zároveň však připouští, že se historické poměry mění a že vztah obou národů musí stát na vzájemném respektu, podobně jako například vztah Němců a Rakušanů.

Drulák přitom Putinův historický výklad neoznačuje za nestranný. Jeho argument je jiný: od politika podle něj nelze očekávat stejný standard jako od akademických autorů, kteří svou práci prezentují jako vědeckou.

„Putinův výklad je jistě jednostranný, ale je politickým hráčem, nikoliv profesorem, na rozdíl od Cedermana a spol. Svým článkem dokládají, že jsou těmi posledními, kdo by mohli kohokoliv za jednostrannost kritizovat," píše.

Pro Druláka je proto zásadní nejen obsah kritizované studie, ale také skutečnost, že prošla recenzním řízením časopisu, kterému přisuzuje mimořádnou autoritu v akademickém prostředí. Tím se vrací k úvodnímu argumentu o dlouhodobém vlivu odborných časopisů na studenty a budoucí praktiky mezinárodní politiky. Text podle něj nezůstane izolovaným názorem několika autorů, ale získává status referenční akademické práce.

„Je škodlivý: ve vědeckém hávu předkládá závěry, které prostě nesedí, a navíc pod tímto hávem prodává nejhrubší liberální propagandu. Přesto článek prošel údajně náročným recenzním řízením. Nejspíše proto, že ho recenzovali jiní liberálové. Jak je to pak s objektivitou vědy?" ptá se Drulák.

Otázkou objektivity vědy otevírá poslední část své úvahy. Obrací se k americkému filozofovi vědy Thomasi Kuhnovi a jeho více než šedesát let staré knize Struktura vědeckých revolucí. Kuhnovu argumentaci používá k vysvětlení toho, proč podle něj mohou celé vědecké komunity dlouhodobě přehlížet skutečnosti, které nezapadají do převládajícího paradigmatu.

„Thomas Kuhn ve své slavné knize Struktura vědeckých revolucí už před více než šedesáti lety vysvětlil, že vědci vždy vycházejí z nějakých výzkumných předpokladů, které jsou sami o sobě neověřitelné a které jejich výzkum rámují a směrují. Fakta, která se do rámce nehodí, potom etablovaní vědci ignorují či popírají. Už jsou příliš usazení v dosavadním rámci a také nechtějí ohrozit vlastní prestiž, granty, kariéry; jako když část nejslavnějších fyziků dvacátého století včetně Einsteina odmítla kvantovou fyziku," píše Drulák.

Kuhn se podle něj domníval, že nové pravdy se často neprosadí, dokud neodejdou strážci dosavadního vědeckého rámce, a teprve potom může přijít „vědecká revoluce". Drulák ale zdůrazňuje, že Kuhn svou teorii formuloval především na základě přírodních věd, kde lze měřit a statisticky testovat s přesností, která je podle něj při výzkumu mezinárodní politiky nepředstavitelná.


Jeho polemika tak začíná konkrétní studií o nacionalismu, pokračuje přes statistickou metodologii, Slovensko a Ukrajinu a končí obecnou otázkou, zda může být společenskovědní výzkum skutečně otevřený faktům, pokud je akademické prostředí podle Druláka samo součástí určitého politického a hodnotového uspořádání.