Evropský projekt, kdysi vnímaný jako sen o spolupráci a míru, se pod tlakem vnitřního odporu začíná měnit v centralistický aparát, který se snaží zachovat svou moc za každou cenu. Jak ukazuje komentář novináře Micka Huma v časopise The European Conservative, evropské elity čelí fenoménu, který nedokáží zastavit. Podle něj je revolta lidu skutečná a roste.

„Už se nezdá šílené naznačit, že by evropské elity mohly být připraveny ‘zachránit demokracii‘ před lidmi tím, že ji zničí,“ píše Hume v úvodu svého komentáře.

Ve Velké Británii utrpěly tradiční strany historickou porážku. Konzervativci a labouristé dohromady nezískali ani třetinu hlasů. Toho využil Nigel Farage a jeho Reform UK, kteří slavili úspěchy nejen v parlamentních a místních volbách, ale i v klíčových starostenských kláních.

Rumunsko zaznamenalo podobný trend. Nacionalista George Simion získal v prvním kole prezidentských voleb téměř 40 % hlasů, přestože byl médii systematicky démonizován jako „krajně pravicový spojenec Trumpa“.


Co mají tyto události společného? Ztráta důvěry veřejnosti ve staré politické elity a růst populistických hnutí. Ale místo pokusu pochopit příčiny nespokojenosti, sahají elity po silových řešeních.

Rumunské soudy například v loňském roce po údajném tlaku z Bruselu zrušily první kolo prezidentských voleb poté, co v něm zvítězil nacionalista Călin Georgescu. Ten byl následně z kandidatury zcela vyloučen. V případě George Simiona se tak nabízí otázka: co udělají tentokrát?

Ve Francii byla Marine Le Penová preventivně zbavena práva kandidovat na prezidentku. A ve Velké Británii byly v některých oblastech, kde měla Reform UK silnou podporu, jednoduše zrušeny komunální volby.

To není běžná politická konkurence, ale systematické odstraňování opozičních hlasů. Jestliže se EU stále označuje za „unie suverénních států“, jak je možné, že eurokraté mohou hrozit Maďarsku ztrátou hlasovacích práv nebo jej sankcionovat částkou přes milion eur denně jen proto, že si Viktor Orbán dovolí mít jiný názor na migraci?


„Tohle není ‚protestní hlasování‘ nebo cvičná jízda. Je to historická příležitost svrhnout starý řád a otevřít dveře jiné politické budoucnosti, ať už bude jakákoli,“ tvrdí Hume.

Je samozřejmě nutné dodat, že populisté nejsou jednolitý blok. I když jsou rozdíly mezi Farageovým Reform UK a rumunskou stranou AUR zásadní, jedno mají společné: odmítání unifikované evropské politiky, která upřednostňuje byrokraty v Bruselu před občany v regionech.

Současná situace v Evropě vyvolává otázku, zda se nacházíme na křižovatce: buď se elity poučí, začnou naslouchat voličům a obnoví důvěru v demokratický proces, nebo zvolí cestu represe, manipulace a cenzury. V tom případě ale riskují, že místo uklidnění dojde k ještě většímu výbuchu nespokojenosti.

„Kdo ví, kde tato válka proti demokracii skončí?“ ptá se Hume.

Jedno je však jisté, a to že odpor nelze zastavit silou. A čím více se establishment pokouší přepsat pravidla, tím silnější bude odezva těch, které dlouho ignoroval.