Publicista Pavel Šik ostře zkritizoval vystoupení exministra zahraničí Jana Lipavského v pořadu Události, komentáře. Podle něj Lipavský v přímém přenosu znovu ukázal, proč jej dlouhodobě označuje za „omyl Černínského paláce“.
„Diplomat je člověk, který dokáže jednat i s lidmi, které nemá rád, a poslouchat argumenty, které mu nevyhovují. Lipavský včera v živém přenosu předvedl přesný opak a ukázal, proč jsem ho vždy nazýval omylem,“ napsal Šik.
Jádrem kritiky byla výměna s ekonomem a poslancem za hnutí SPD Miroslavem Ševčíkem. Ten upozornil, že mu moderátorka v předchozím pořadu skočila do řeči hned po první vteřině a celkem desetkrát, zatímco jeho oponentce z Pirátů ani jednou. Podle Šika šlo o konkrétní tvrzení, které si zasloužilo věcnou odpověď.
Místo reakce na samotný argument ale přišel útok na osobu. Lipavský Ševčíkovi skočil do řeči a prohlásil: „Když se chováte strašně, tak se nedivte, že vám moderátor skáče do řeči.“ Následně přidal další výtky o slušnosti, chování a způsobu vystupování.
Vrchol podle Šika přišel ve chvíli, kdy Lipavský otevřeně přiznal, že oponentovi záměrně skáče do řeči, aby zabránil další kritice České televize.
„Teď vám skáču do řeči já a ne moderátor, aby nemohli kritizovat Českou televizi, vzal jsem to na sebe. To je základní vychování. Vy jste dospělej člověk. Mě tohle vytáčí, to je strašný chování,“ citoval Šik Lipavského.
Šik upozorňuje, že v rétorice má takové jednání přesný název. Mluví o kombinaci útoku ad hominem a techniky známé jako tone policing. Ad hominem proto, že místo reakce na argument přichází útok na osobu mluvčího, jeho chování, slušnost a způsoby. Tone policing pak podle něj funguje tak, že forma projevu je povýšena nad obsah sdělení. Nezáleží na tom, co říkáte, ale jak to říkáte. Pokud tón není přijatelný, argument automaticky ztrácí legitimitu.
Podle Šika je tato kombinace mimořádně účinná, protože nevyžaduje žádnou věcnou odpověď a zároveň přesouvá důkazní břemeno. Místo vysvětlování statistiky 10:0 se najednou musí obhajovat samotný Ševčík.
K tomu podle něj Lipavský přidal ještě třetí vrstvu, přiznání záměru. Šik pro tento postup používá termín epistemic suppression, tedy potlačení výpovědi nikoli jejím vyvrácením, ale eliminací prostoru, v němž by mohla zaznít a být posouzena.
„To není selhání v debatě. To je popis metody. Ukazuje, že cílem nebylo argumentovat, ale znemožnit argument zaznít a chránit instituci, která je mu nakloněná,“ píše Šik, jehož závěr je zcela jednoznačný.
„Pokud tohle měla být jeho obhajoba nezávislých médií, pak fungovala spíše jako důkaz přesného opaku a Lipavský ukázal, že hlavním českým diplomatem nikdy být neměl. Od začátku byl omyl,“ uzavírá Šik.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: čt)
