Existuje-li skutečná jednota, a ta je vždy založena na společných zájmech a cílech, potom nevidím mnoho smyslu v tom, že se na této velkolepě organizované konferenci setkává prezident Srbska a prezidentka Kosova, odštěpeneckého státu–nestátu, který vděčí za svou existenci “humanitárnímu bombardování“ Srbska letectvem NATO. Jsem si přitom jist, že Srbsko a jeho odštepec nesdílejí stejný názor na Rusko. Také nevím, co znamená přítomnost představitelů Ázerbájdžánu a Arménie, když ještě ani neuschly květiny na hrobech vojáků a civilistů padlých v nedávné válce, píše Mojmír Grygar v glose pro Prvnizpravy.cz.
Aby mi bylo dobře rozuměno – považuji každé setkání politiků zemí, mezi nimiž vládne nevraživost, ne-li neshoda a nepřátelství, za vítanou příležitost k diskusi. Vítaný je každý pokus, která by pomohl zmírnit napjaté vztahy a učinit první krok na dlouhé cestě k překonání předpojatostí, neshod a nenávistí. Za kulatým stolem, obrazně řečeno, seděli představitelé Turecka a Řecka, zemí, mezi nimiž již léta panuje napětí, a tak můžeme jmenovat ještě další země, které mají mezi sebou menší či větší nevyřešené spory.
Nelze zapomenout nedávné sankce německých bank vůči chronicky zadluženému Řecka, kdy ekonomicky nejmocnější evropský stát dal jasně najevo, kdo drží v ruce nejvyšší kartu. Jakkoli se řečtí politici lecčemus naučili u mazaných levantinských obchodníků, způsob, jakým německý ministr Schäuble zametl námitky levicové vlády, která získala ve volbách silný mandát, stojí za citaci: „Přání voličů nemůže ovlivnit jednání lidí v ekonomické sféře.“ O tom, že mocné panstvo, jde-li peníze a moc, rádo přistřihává demokracii křidélka, svědčí také zlá zkušenost řeckého ministra financí, který chtěl podat soudní námitku proti autoritativním příkazům Evropské komise. Když této instituci poslal varování, dostal šokující odpověď: „Komise se neřídí žádným právním dokumentem, proto se nemůže stát předmětem soudní žaloby.“ Můžete namítnout, že to jsou věci staré, nejsou však zcela překonané, a nelze popřít, že nedůvěra Řeků k Německu je stálým faktorem ovlivňujícím vztahy obou národů; ve hře zůstává také nedořešená otázka válečných reparací.
Zvláštním pozornost si zasluhuje vztah Německa k Polsku. Položme si otázku, proč Polsko tolik let po válce žádá po Německu astronomickou částku jako odškodnění za válečné škody? Co to znamená? Proč právě dnes přicházejí polští politikové s touto historickou kauzou, když se jejich vláda zrovna netěší v Bruselu nejlepší pověsti? A hned nás napadnou další otázky – proč mají dnes Poláci u Američanů a v NATO takovou důvěru a proč Trump již před několika lety ve Varšavě ve své lichotivé řeči ohlásil, že do polských přístavů budou přivážet přebytky břidličného plynu? Zdá se, že prozřetelně viděl daleko dopředu. Nejel již podle scénáře, který se teprve nyní začíná realizovat a hned v širším provedení? Jak se přitom vypořádat s námitkou, že těžba plynu z nestabilních hornin je hrubým zásahem do přírody, a proč právě Němci se rozhodli dobývání plynu touto cestou zakázat? Ke stejnému závěru dospěli dnes i Holanďané, kteří se obávají obnovit těžbu plynu na severu země, protože dřívější pokusy vedly k nežádoucímu propadu půdy.
Poslední dva američtí prezidenti, ač jdou proti sobě jako pes a kočka, se řídí příkazem, který byl již dávno vysloven – Spojené státy musí za každou cenu zabránit sblížení Německa s Ruskem. Trump i Biden dali různými způsoby najevo, že nedopustí, aby se pozoruhodný hospodářský rozvoj Německa promítl i do politické roviny. Stranou zatím ponechávám otázku, zda je nutné, aby měli Němci na svém území 77 let po válce 41 amerických válečných základen, když už Varšavský pakt dávno zmizel v propadlišti dějin a posledního ruského vojáka na německém území si pamatují jen starší ročníky.
Z dnešní ukrajinské perspektivy se nám vnucuje pochybnost, zda to nebyla chyba, když hospodářský rozvoj Německa byl po léta podporován přísunem levného ruského plynu. Proč to někdo za ta léta kancléřce Merkelové nevyčítal, když musela brát v úvahu silný politický tlak odpůrců atomové energie a když nemohla považovat dodávky drahého amerického nebo arabského plynu za možné řešení? Ani jí nemohla přijít na mysl možnost složitě získávat dodávky plynu z Kataru, s nímž dnes evropské státy vedou slibná jednání. Jak by před veřejností ospravedlnila spolupráci s emirátem, kde vládnou islámské zákony (homosexualita se trestá smrtí), kde podporují teroristické praktiky Al Kájdy, Al Nusry nebo Muslimského bratrstva a kde účast ve válkách v Jemenu nebo v Lybii je ospravedlňována súrami koránu. A hle, stačí uvalit na Rusko, o němž dnes již slyšíme, že je „východní despocií“, hospodářské sankce a pustit se s ním do hybridní války, a je vymalováno – opravdové despocie se na oplátku demokratizují. (Dost udivuje, že Cyril Svoboda, integrální katolík, vyčítá premiérovi stejné víry, že propásl vhodnou příležitost pozvat katarského imáma na takovou vzácnou válečnou manifestaci, když to, jak se zdá, samému imámovi – zrovna byl v Praze – vůbec nebylo proti srsti.)
Zmiňujeme-li se o americko–německých neshodách, je na místě připomenout ještě hulvátský kousek amerických výzvědných služeb, které se již za prezidenta Obamy nabouraly do speciálního mobilu kancléřky Merkelové, nebo Trumpovu zahanbující netaktnost během její návštěvy v Bílém domě a také jeho podrážděné reakce na stále větší počet mercedesů a bavoráků na amerických dálnicích. Biden k této písničce přidal ještě další výhružné sloky, když prohlásil, že za každou cenu zabrání spuštění druhého potrubí, kterým by se zvýšil proud levného ruského plynu Evropě.
Jestliže dnes polský diplomat děkuje Američanům, že poškodili toto spojení Ruska s Německem, přidává k Bidenově písničce prostořekou pointu. Souběžně se polská vláda snaží, obrazně řečeno, nakouknout do amerických pevností a továren v Nevadě, kde se skladují a vyrábějí atomové zbraně. Přesněji řečeno: varšavští politici by byli velmi rádi, kdyby se mohli aspoň nepatrně podílet na výrobě této nejničivější zbraně. Ukrajinská politická pravice, jdoucí ve šlépějích Tymošenkové, Ťahnyboka, Jaroše, není tak skromná; Zelenskyj žádá preventivní úder, který by měl Rusko varovat, že bude zle. Termín „preventivní atomový úder“ použil americký ministr obrany Pompeo, bývalý šéf CIA, v době, kdy došlo mezi Trumpem a Kim Čong–unem k ostré výměně názorů. Příklady táhnou.
Dovedete si představit, že by si kterýkoli německý kancléř nebo kancléřka dovolili nabídnout Američanům spolupráci v této exkluzivní atomové sféře? Proč američtí politici a stratégové prokazují Polsku takovou důvěru? Polsko má své historické důvody, proč se má mít před Ruskem na pozoru. Ale na jakých vážkách vyvážíme, čím více nebo čím méně neblaze se Němci v dějinách zapsali do osudu Slovanů za Odrou a Vislou, než Rusové pod Stalinem? Byli to jenom oni, kdo se podíleli na dělení Polska? Cožpak Řád německých rytířů se již od středověku nepokoušel kolonizovat východní země a nepostavil na polském území síť tvrzí? Vůbec mi nejde do hlavy, že se našel polský historik (asi není sám), který zalitoval, že Hitler porušil německo–polský pakt a neumožnil polským jednotkám táhnout na Moskvu. To by prý válka mohla dopadnout jinak.
Na závěr ať si čtenář položí základní otázku – jaká zázračná moc to byla, která způsobila takovou změnu v rozhárané Evropě? Jaký to byl kouzelný proutek, který evropské země tak náhle sjednotil? Kdo jím vládne a nutí Evropu k takovým nebývalým hospodářským a kulturním obětem? Kdo na ní vymáhá zbrojení, o němž papež František prohlásil, že je to šílenství? Hrozilo jí a hrozí z Ruska takové nebezpečí? Je ruský plyn toxický? Dámy a pánové na summitech již uvažují o tom, jak rozvrácenou Ukrajinu opět vybudují. Kde na to vezme Evropa a majitelé NATO peníze? Lidová moudrost říká – není radno dělit kůži medvěda, který ještě běhá po lese.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
