Katastrofická vize módního spisovatele Houllebecqa, který prorokuje Francii  podvolení islámskému fanatismu, v této perspektivě se stává hysterickou můrou. Kdo by nebyl posílen vědomím, že v době, kdy v okruhu evropské civilizace zuří dvě války, jsme svědky jednotného úsilí o záchranu velkého dílo lidských rukou, které bylo krutě poškozeno ohněm. Byla to opravdu povznášející příležitost sledovat, jak Naše Paní povstala z popela a zaskvěla se opět v celé své kráse, píše Mojmír Grygar v komentáři pro Pevnizpravy.cz.

Byla to vzácná podívaná podílet se na oslavě práce rukou a mozků techniků, konstruktérů, zedníků, tesařů, sklářů a restaurátorů, kteří z ruin spáleniště vynášeli na světlo monumentální architektonické skvosty, oživovali sochy, vitráže, římsy a řezby, díla ze dřeva a kovu, která vtiskla budově nezaměnitelnou stopu lidského ducha. Bezděčně mi to připomnělo mou oblíbenou knihu, ve které  Romain Rolland oslavuje Colase Breugnona, jednoho z řezbářů, kteří vtiskli románskému chrámu ve Vézeley jeho barvitost, zemitost a nadčasovou slávu, pýchu kraje a doby.                                                                                   

Z nezapomenutelného zahajovacího koncertu vyzvednu aspoň slavnou větu Beethovenovy Osmá – nevzpomínám si, že bych při jejím poslechu pocítil kdy takovou radost, takovou hrdost a povzbuzení, jaké mi připravilo provedení této sklady v zářivém prostoru obnovené katedrály. Během promítání detailních a panoramatických záběrů stavby, jež se vyjímaly na pozadí  večerního světélkujícího města, jsem nemohl přehlédnout bílou holubici, jejíž volný let prostorem zřetelně symbolizoval –  m í r. Nemohl jsem si nepřipomenout Picassovu holubici z dob, kdy mír ještě nebyl něčím nežádoucím, co ruší hřmění kanonády děl, nýbrž přáním milionů lidí různých národů, zemí, zvyků a tradic.

    

Vystřízlivění z tohoto vzácného pocitu přešlo v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl, že novináře a reportéry víc přitahovalo setkání podivné trojky – Trumpa, Macrona a Zelenského,
    

Jeden je prezident, který ještě nesložil slib, druhý, který se ukázal jako fanatik války stíhaný jednou politickou blamáží za druhou, a třetí v mikinách, černých kalhotech a vojenských botách, který pouze dík válce přesluhuje propadlý termín. Trumpův slavný výrok, že do čtrnácti dní ukončí válku na Ukrajině, znejistilo jeho přátelské poklepání na ramena o hlavu menšího politika–herce, který si tento x–tý akt své slavné šou jaksepatří užívá. A co domácí pán?  Asi ho pohled na letící holubici přinutil zatnout zuby, snad to považoval za provokaci, vždyť on právě vyzbrojuje 1400 francouzských odvedenců (jsou to dobrovolníci, nebo vybrané oběti?), kteří trénují početnou skupinu Ukrajinců, aby tato  elitní brigáda zastavila postup ruské armády. Macron, který se již zcela oddal zahraniční politice ve snaze dostat  se na špici podněcovatelů války, domácí politiku pustil k vodě a jen přihlíží, jak se jeho koncepce politického centra beznadějně rozpadá.

    

Naši tři prezidenti prý jednali o míru. Nevím samozřejmě, na čem se dohodli. Trump, který využil oslav Notre Dame, vjel do města světel jako vítěz. O těch dvou vedle něho se nedá říct nic povzbuzujícího. Jsem nakloněn vidět věci spíš z té lepší stránky, ale něco mi říká, že před uzavřením příměří se ještě můžeme lecčeho dočkat. Po pádu Asadovy Sýrie zřejmě přibude na Putinově čele nová vráska. Jistě si vyčítá, že za občanské války bohatě podněcované zvenčí nebyl dost ostražitý, když při dobývání měst obsazených džihádisty velkoryse dovolil nekontrolovaný odjezd civilistů (bojovníkům stačilo oholit si bradu), které dokonce zelené ruské autobusy ochotně svážely do Idlibu, bezpečné enklávy, kde charismatický terorista Džúlání  formoval a cvičil první brigády dnešních vítězů. Bez podpory isliámských i jiných zemí a bez války na Ukrajině a v Izraeli by se ovšem utečencům v Idlibu nepodařilo dát se tak rychle do pořádku a čekat na vhodnou chvíli  vyrazit na steč.