Když Tommaso Merlo publikoval v magazínu La Voce della Sera esej „Divoký západ a původ násilí“, trefil se do nervu současné celospolečenské debaty. Merlo popisuje návrat násilí jako legitimního nástroje politického boje a připsal jej kombinaci zbraňové lobby, ideologického fanatismu a hluboké krize demokracie. Jeho text stojí na silných tezích, které míří jak na americké, tak evropské poměry, a současně klade nepříjemnou otázku, zda politika už není spíše výrobnou polarizace než jejím lékem.  

Úvod článku rámuje postavu konzervativního polemika Charlieho Kirka jako symptom širší patologie, v níž se „osamělí vlci“ mění v rutině veřejného života a kde se po každé tragédii vede rituální bitva o viníka, aniž by se sáhlo na příčiny. Merlo přitom zřetelně obviňuje americký kult zbraní a politický reflex bránit jej jako nedotknutelné „ústavní právo“, které má v zemi statut posvátnosti, i když reálně prohlubuje spirálu bolesti, zloby a bezmoci. „Běda každému, kdo se dotkne byť jen ústavního práva…,“ píše Merlo, čímž přesně vystihuje, proč se jakákoli regulace jeví jako politické harakiri.  

Merloův text je nejsilnější tam, kde rozlišuje mezi „veřejným pořádkem“ a „vnitřním pořádkem“. Tvrzení, že se násilí vrací do politiky skrze normalizaci verbální agrese, která se bez námahy překlopí ve fyzickou, nepůsobí jako moralizující výkřik, ale jako diagnóza kultury, jež absolutizuje vlastní názor a protivníka vnímá jako nepřítele, nikoli partnera v nesouhlasu. „Násilí se vrací jako nástroj politického boje. Umlčuje ty, kdo smýšlejí jinak,“ píše dále Merlo. 
Zajímavé je, že Merlo rámuje Spojené státy a Evropu společným jmenovatelem, ale rozvíjí odlišné patologie. V USA se podle něj potkává ideologická posedlost individualismem se silou zbrojních peněz, které „kupují Kongres na váhu zlata“, a zdravotní zranitelnost společnosti bez univerzální péče. V Evropě naopak vidí politiku redukovanou na marketing polstrovaných židlí, dlouhodobou demobilizaci občanství a směšné elity paralyzované vlastním stínem. Výsledkem je stejná funkce: polarizace jako nástroj identity, nikoli prostředek k řešení problémů.  

Právě zde však začíná slabší stránka eseje. Autor sází na expresivní metafory, což je publicisticky účinné, ale analyticky neúplné. Chybí robustnější faktografická opora: kolik je ročně střeleb v různých kategoriích, jak se vyvíjí voličská participace v čase, jak kvantifikovat reálný vliv lobbyingových výdajů na hlasování zákonodárců, jaké jsou trendy v duševním zdraví a dostupnosti péče. Tam, kde Merlo tvrdí, že omezení prodeje zbraní by „enormně pomohlo“, by čtenář právem čekal odkaz na srovnání států s různě přísnou regulací, případně mezinárodní data. Bez nich zůstává závěr přesvědčivý pro přesvědčené, nikoli pro pochybující.  

Druhá výhrada míří k přenositelnosti amerických schémat do Evropy. Ačkoliv autor trefuje krizi legitimity i marketingovou povahu politiky, evropský prostor má jinou ústavní architekturu, mediální ekosystém i sociální infrastrukturu. Ve většině evropských zemí funguje univerzální zdravotnictví, výrazně odlišný je i režim držení zbraní a lokální tradice občanského života. Když se všechny tyto proudy smíchají do jedné typologie „Západu v rozkladu“, hrozí, že si nevšimneme ostrůvků resilience a receptů, které v konkrétních podmínkách fungují.


Když ale odfiltrujeme expresi, zůstává dobré varování. Politika, která cílí na emoce, nevyhnutelně vyvolává emoce tvrdší než sama snese. Opakovaná normalizace rétorického násilí snižuje práh k násilí fyzickému. A společnosti, které si zvykly řešit spor na úrovni identit, ztrácejí schopnost domluvy na úrovni zájmů. V tom je Merlo přesný a přesvědčivý: problém není jen „pořádkový“, ale „vnitřní“, a jde o to, jak zvládneme vlastní frustrace, jak chráníme menšinový názor a jaké pojistky do institucí vkládáme, aby každodenní hněv nepřetékal do každodenní škody.  

Pro českého čtenáře z textu plyne praktická agenda, jež je méně teatrální a více trpělivá. Potřebujeme pečlivé mapování rizik polarizace v lokálním kontextu, posilování mediální gramotnosti a právní záruky proti politickému násilí. Potřebujeme politiku, která se nebojí měřit sama sebe: jasné metriky účasti, transparentnosti, střetu zájmů a odpovědnosti, stejně jako stabilní financování služeb duševního zdraví. V neposlední řadě také regulace, které nečekají na katastrofu, aby se pak v hysterii přepisovala pravidla přes noc. Pokud má být „Divoký západ“ jen mementem v titulku, nikoli programem budoucnosti, musíme vést spor o fakta a procedury, ne o to, komu právem patří hněv.