Evropská unie si pro příští roky vytvořila mimořádně dlouhý seznam priorit. Chce více investovat do obrany, zvýšit konkurenceschopnost průmyslu, podporovat čipy a umělou inteligenci, zabezpečit kritické suroviny, chránit hranice, financovat energetickou transformaci, podporovat Ukrajinu a připravovat další rozšiřování Unie. Současně chce zachovat silnou zemědělskou a kohezní politiku. Teď přichází podstatně nepříjemnější část celé debaty: kdo to zaplatí.
Evropská komise navrhla pro období 2028 až 2034 víceletý finanční rámec v objemu téměř dvou bilionů eur v běžných cenách, což odpovídá v průměru 1,26 procenta hrubého národního důchodu EU. Německý kancléř Friedrich Merz však ve středu po jednání s předsedou Evropské rady Antóniem Costou požadoval škrty v řádu stovek miliard eur. Podle Merze by návrh Komise znamenal přibližně šedesátiprocentní nominální nárůst proti současnému sedmiletému rozpočtu. V době, kdy členské státy samy hledají úspory, jej označil za finančně neúnosný.
Německo přitom není samo. Společně s Dánskem, Nizozemskem, Rakouskem, Finskem a Švédskem už požadovalo snížení návrhu Komise, přičemž na úsporách se podle této skupiny mají podílet všechny oblasti evropských výdajů. Merz současně odmítá řešit rozdíl dalším společným zadlužováním EU. Unie se tak dostává před otázku, kterou lze strategiemi a politickými deklaracemi odkládat jen omezeně: pokud na všechno peníze nebudou, co je skutečnou prioritou?
Dva biliony a stále příliš mnoho požadavků
Komise svůj návrh představuje jako rozpočet odpovídající nové geopolitické situaci. Vedle tradičních politik má výrazněji podporovat konkurenceschopnost, bezpečnost, obranu, digitální technologie a odolnost evropské ekonomiky. Nový Evropský fond pro konkurenceschopnost má soustředit podporu strategických technologií a průmyslových odvětví od umělé inteligence a polovodičů přes obranu a vesmír až po biotechnologie a dekarbonizaci průmyslu. Rozpočet má zároveň financovat ochranu hranic, migraci, připravenost na krize, zahraniční politiku a pokračující podporu Ukrajiny.
Do stejného rozpočtu se však musí vejít také zemědělství a hospodářská, sociální a územní soudržnost. Komise navrhuje velkou část prostředků spravovaných členskými státy spojit do národních a regionálních partnerských plánů. Pro méně rozvinuté regiony přitom počítá s minimálními zárukami a příjmová podpora zemědělců má být vyčleněna. Současně bude evropský rozpočet v příštím období nést splácení společného dluhu vytvořeného prostřednictvím NextGenerationEU.
Evropa tak nemá problém s nedostatkem priorit. Má problém s jejich počtem. Merz proto požaduje přesun větší části rozpočtu ke konkurenceschopnosti a obraně. Jeho argument je politicky nepříjemný, ale logický: pokud EU označuje bezpečnost a hospodářskou konkurenceschopnost za existenční otázky, musí to být vidět také na rozdělení peněz. Jenže každé nové euro pro jednu prioritu musí při omezeném celkovém rozpočtu někde chybět.
Kdo zaplatí obranu a konkurenceschopnost
Zde začíná skutečný rozpočtový konflikt. Čistí plátci v čele s Německem tlačí na nižší celkový účet. Řada dalších států má naopak silný zájem na zachování peněz pro regionální rozvoj, zemědělství a další tradiční evropské politiky. Evropská komise se část problému pokouší řešit novými vlastními zdroji. Navrhuje například větší podíl příjmů z emisního systému ETS a uhlíkového vyrovnání CBAM, nový zdroj založený na nerecyklovaném elektroodpadu, příspěvek velkých společností působících v EU a příjem navázaný na spotřební daně z tabáku.
Komise tvrdí, že nové příjmy mají financovat evropské priority, pomoci splácet NextGenerationEU a současně omezit tlak na národní rozpočty. Ani to ale není politicky bezbolestné. Předseda Evropské rady Costa po jednání v Berlíně uvedl, že nelze jednoduše požadovat stále vyšší příspěvky od členských států a že Unie potřebuje nové vlastní zdroje. Merz naopak zdůraznil nutnost výdajových škrtů a odmítl další společný dluh.
Evropa se tak dostává do sevření tří požadavků: členské státy nechtějí výrazně zvýšit své příspěvky, Německo a jeho spojenci požadují menší rozpočet a zároveň má EU vydávat více na obranu a konkurenceschopnost. Všechny tři podmínky současně lze splnit jen tehdy, pokud se změní struktura výdajů. To automaticky neznamená dramatické škrty v zemědělství nebo kohezi. Znamená to ale, že při případném snížení celkového rozpočtu se právě rozsah jednotlivých politik a jejich ochranných pojistek stane součástí tvrdého vyjednávání.
Konečné rozhodnutí nebude jednoduché. Víceletý finanční rámec musí jednomyslně schválit všech 27 členských států a následně s ním musí vyslovit souhlas Evropský parlament. Evropská rada chce politickou dohodu do konce roku 2026, aby bylo možné během roku 2027 přijmout potřebnou legislativu a nový systém spustit od ledna 2028.
Česko stojí na obou stranách sporu
Pro Českou republiku nejde o vzdálenou účetní debatu mezi Berlínem a Bruselem. Česko má zájem na pokračování evropských investic do regionů a infrastruktury a současně potřebuje silnější evropskou obranu, konkurenceschopný průmysl, energetickou bezpečnost a investice do strategických technologií. Česká pozice proto dobře ukazuje celý problém.
Česká republika může oprávněně požadovat více evropských prostředků na obranný průmysl, energetiku nebo technologie. Pokud ale Německo a další čistí plátci zároveň prosadí výrazné snížení celkového rozpočtu, bude stále obtížnější všechny dosavadní i nové priority financovat ve stejném rozsahu. Česká diplomacie tak nebude vyjednávat pouze o tom, kolik peněz do země přijde. Bude muset řešit také jejich strukturu, tedy zda jsou pro českou ekonomiku cennější tradiční kohezní prostředky, nebo nové evropské programy zaměřené na obranu, průmysl a technologie a jak mezi nimi nastavit poměr.
Německá pozice má přitom zajímavý politický rozměr. Berlín doma uvolnil fiskální pravidla pro obranné výdaje a vytvořil zvláštní infrastrukturní fond v objemu 500 miliard eur, protože tvrdí, že modernizace země a bezpečnost vyžadují mimořádné investice. Na evropské úrovni ale Merz požaduje výrazně menší rozpočet a odmítá další společné zadlužování. Nemusí v tom být rozpor. Je v tom však jasná politická preference: Německo je ochotno výrazně investovat z vlastního rozpočtového rámce, ale nechce stejnou logiku automaticky přenést na společnou evropskou úroveň.
V tomto bodě se spor o dva biliony eur mění ve spor o budoucí podobu Evropské unie. Evropa totiž dnes nemá nedostatek strategií. Má strategie pro obranu, průmysl, čipy, umělou inteligenci, kritické suroviny, energetiku, migraci, Ukrajinu i další rozšíření. Chybí odpověď na jednodušší a tvrdší otázku: které z nich je skutečně ochotna zaplatit, když nebude možné zaplatit všechny.
Merz tento problém nevytvořil. Pouze ho postavil před evropské vlády v číslech. Pokud Německo prosadí škrty v řádu stovek miliard eur a současně bude požadovat více peněz na obranu a konkurenceschopnost, skutečný boj nezačne u konečné velikosti rozpočtu. Začne ve chvíli, kdy bude nutné říci, které politiky dostanou méně. Pro Českou republiku bude tato odpověď důležitější než samotné číslo dva biliony eur.
(Fojtík, prvnizpravy.cz, foto: arch.)
Zdroje: 1. Reuters – Germany calls for hundreds of billions of euros in cuts to EU budget; 2. Evropská komise – EU budget 2028–2034; 3. Rada EU – Dlouhodobý rozpočet EU na období 2028–2034
