Setkání předsedy TOP 09 Matěje Ondřeje Havla s prezidentem Petrem Pavlem mělo podle Havlova následného vyjádření otevřenou a věcnou atmosféru. Šéf TOP 09 uvedl, že s prezidentem hovořili o podobě českého vzdělávání, ochraně demokratických institucí i kondici veřejných financí. Připojil také osobnější hodnocení hlavy státu.
„Setkání s prezidentem Petrem Pavlem bylo otevřené, věcné a lidské. Protože takový on prostě je, ač se nám někteří snaží namluvit opak. Mluvili jsme o podobě vzdělávání v naší zemi, ochraně demokratických institucí a také o tom, v jaké kondici jsou veřejné finance,“ napsal na síti X Matěj Ondřej Havel.
Bývalý europoslanec a zahraničněpolitický expert Motoristů sobě Jan Zahradil však právě v podobném vztahu současné opozice k prezidentovi vidí její zásadní politickou chybu. Havlův příspěvek sdílel s lakonickým komentářem „Ovíjení bezzubé…“ a následně rozepsal podstatně širší kritiku strategie opozičních stran. Podle něj se Hrad v současném politickém uspořádání stává místem, k němuž se opozice upíná v naději, že prezident bude vůči vládě představovat protiváhu. Zahradil ovšem tvrdí, že takový postup může skončit přesným opakem toho, co od něj opozice očekává.
„Ovíjení bezzubé a impotentní opozice kolem Hradu jako t. č. jediného sídla protivládního odporu je ve skutečnosti sebevražedné,“ napsal na síti Facebook Zahradil.
Jeho argument nestojí na tom, že by prezident nemohl vstupovat do sporů s vládou. Právě naopak. Zahradil počítá s tím, že Petr Pavel bude čas od času některé vládní kroky kritizovat, může vetovat zákony nebo se s kabinetem dostávat do konfliktů například při obsazování velvyslaneckých postů. Prezident však podle něj může takové střety absolvovat bez většího politického rizika, zatímco opoziční strany z nich samy nic zásadního nezískají.
„Prezident si občas, za potlesku svého fanklubu, trochu ‚zazlobí‘ (semtam veto nějakého zákona, semtam nějaká kritika vlády, semtam nějaký spor o velvyslance atd.), ale hlavně si, opět za potlesku svého fanklubu, bude užívat benefitů hradní zážitkové agentury, ve kterou svůj úřad proměnil,“ uvedl Zahradil.
Právě označení Hradu za „zážitkovou agenturu“ zapadá do jeho širší kritiky Pavlova prezidentství. Zahradil prezidentovu politickou sílu spojuje především s jeho veřejným obrazem. Pokud se opoziční strany staví do jeho blízkosti a spoléhají na Hrad jako na výrazné centrum odporu proti současné vládě, podle Zahradila tím pomáhají posilovat značku někoho jiného místo toho, aby budovaly vlastní.
Vládu přitom podle něj jednotlivé prezidentské výhrady, veta či veřejné spory zásadně neohrozí. Politickou cenu mohou naopak zaplatit opoziční strany, které se vedle prezidenta dostávají stále více do pozadí. Zahradil tuto část své kritiky formuluje ještě ostřeji.
„Jeho okopávání kotníků vláda bez větších problémů přežije, zatímco opoziční strany budou živořit a postupně zmírat na svou vlastní neschopnost ve stínu marketingové image prezidentského majestátu, který pomáhají ještě umocňovat,“ poznamenal bývalý europoslanec.
Právě zde leží těžiště Zahradilova komentáře. Opozice podle něj prezidenta nevyužívá k vlastnímu posílení, ale sama se dostává do jeho stínu. Čím více se Hrad profiluje jako centrum odporu vůči vládě a čím více opoziční politici Pavlovu roli zdůrazňují, tím výraznější se podle této logiky stává prezident a tím méně prostoru zbývá samotným opozičním stranám.
Zahradil tak obrací představu, že silný prezident stojící proti některým krokům kabinetu musí být pro opozici automaticky výhodou. Jestliže je Hrad vnímán jako hlavní protivládní pól, opoziční strany mohou podle jeho argumentace působit stále méně potřebně. Pavel získává pozornost a může se vůči kabinetu vymezovat, zatímco parlamentní opozice musí sama přesvědčit voliče, proč by právě ona měla představovat alternativu k vládě.
Zahradil přitom svůj komentář nekončí u aktuálního vztahu Hradu a opozice. V závěru otevírá širší hodnocení Petra Pavla a způsob jeho politického vzestupu porovnává s předchozími českými prezidenty. Odvolává se na postřeh Vadima Petrova, podle něhož Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman přicházeli do prezidentského úřadu jako osobnosti s vlastními zásluhami. Zahradil k tomu přidává důraz na jejich názory a staví je do ostrého kontrastu se současnou hlavou státu.
„Protože, jak napsal trefně Vadim Petrov, byli Havel, Klaus a Zeman zvoleni prezidenty kvůli svým zásluhám (a kvůli svým názorům, dodávám já). Petr Pavel je první, kdo byl zvolen prezidentem jen kvůli své image,“ uzavřel Zahradil.
Jeho kritika tak nakonec nemíří pouze na Petra Pavla. Ještě tvrdší soud vynáší nad samotnou opozicí. Prezident podle Zahradilovy argumentace využívá politickou pozici a veřejný obraz, které má k dispozici. Opoziční strany jsou však těmi, kdo jeho postavení pomáhají umocňovat, přestože samy potřebují získat vlastní tvář, témata a politickou sílu. V Zahradilově podání se tak Hrad nestává záchranou slabé opozice, ale místem, v jehož stínu její slabost vyniká ještě výrazněji.
(Mareš, prvnizpravy.cz, repro: xtv)
