Sečteno podtrženo, Pražský hrad není tím správným místem k politickému aktivismu. Nejméně aktivistickým prezidentem byl v tomto smyslu, vzhledem ke svému politickému ustrojení a předchozímu působení, paradoxně ten, od kterého se to asi nejméně očekávalo, totiž Václav Klaus. Bez větších problémů koexistoval s vládami pravicovými i levicovými, píše na facebooku Petr Štěpánek.
Naprostým opakem se naopak ukazuje být právě ten, od kterého se žádný větší aktivismus, vzhledem k jeho politickému (ne)ustrojení a předchozímu působení, neočekával, totiž Petr Pavel. Voják, nepolitik, motocyklista, jehož kandidaturu si vymyslelo a na Hrad jej dotlačilo víc jeho okolí než vlastní politické ambice.
Za situace, kdy kdekdo na české politické scéně naříká nad zdejší rozdělenou společností, je právě Pražský hrad oním místem, jež doslova nabízí příležitost odhodit stranické sváry či koncentrovanou ideologickou předpojatost a vykonávat funkci prvního politika v zemi s nadhledem a respektem k nejrůznějším politickým názorům, jež se ve společnosti nacházejí. K politickým bojům je v našem systému určeno podhradí, nikoli Hrad. Symbolicky i doslova.
Petr Pavel příležitost být stmelujícím prezidentem fatálně prokaučoval. Asi to není z jeho hlavy, nýbrž z jeho loutkovodičského okolí, ale to na věci nic nemění. V případě nejmenování Filipa Turka ministrem už dávno nejde o Turkovu prostořekou minulost či černé stavby kdesi na pražské periférii. Že něco takového hlava státu vůbec zmiňuje, je trapně nedůstojné výšin jeho úřadu. Zvláště pak, když v osobě Petra Pavla druhé kádruje bývalý předseda stranické organizace KSČ, komunistický rozvědčík a nadšený podporovatel vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968.
Petr Pavel není a vzhledem ke své minulosti ani nemůže být žádným morálním majákem, natož arbitrem politické elegance, a pokud se do této role staví, je pouze směšný. V Pavlově případě je to ale daleko horší. Svému okolí dovolil, aby jej obsadilo do role vůdce politické opozice, což sice vzhledem k absenci jakékoli skutečné politické osobnosti ve stranické opozici v podhradí není nikterak obtížné, leč vzhledem k tomu, že od prezidenta se očekává pravý opak, totiž že bude nad věcí i nad stranami, zcela nepřípadné.
O tom, kdo bude sedět ve vládě, mají rozhodovat svobodné volby, dohoda stran vládní koalice a předseda vlády, nikoli aktivistický prezident s vlastní pošramocenou minulostí a pochybnou ambicí komplikovat život nastupující vládě. Občané to vidí a podle toho reagují. Výsledkem je negativní smršť na sociálních sítích, jež českou společnost dál a dál dělí. Prezident je tak strůjcem pravého opaku toho, co se od něho očekává a co by mělo být jeho úlohou. Petr Pavel svoji historickou příležitost být prezidentem všech občanů naší země nevratně propásnul.
(rp,prvnizpravy.cz,fb,foto:arch.)
