Starší pánové, přinejmenším 50+, si dobře pamatují na zabitá dvě léta drilu, poslouchání politických nesmyslů a bezbřehé nudy. Jenomže to byla vojna za socialismu. Sloužila spíše k utužení vnitřní kázně a jako výklad směrem do světa, který měl přesvědčit o naší připravenosti k boji s imperialismem.

Dnes stojí otázka docela jinak: Je svět dost bezpečný, abychom si mohli dovolit zůstat v něm de facto bezbranní? Naše armáda má spoustu generálů a pár specializovaných útvarů, ale její skutečná schopnost obrany země při ohrožení je stavěna v pochybnost. Nejspíš právem.

Položil jsme tedy dvěma osobnostem stojícím na různých koncích názorového i profesního spektra, jak by na otázku, zda se vrátit k povinné vojně, odpověděli: Ano, či ne?

Plukovník MUDr. Petr Chmátal, bývalý náměstek ředitele Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích, ještě předtím velitel válečných nemocnic v bosenském Kninu a irácké Basře, dnes ředitel Ústavu leteckého zdravotnictví, odpověděl takto:

„Jsem pro obnovu povinné vojenské, občanské, branné či jinak nazvané přípravy. Nemyslím tím rovinu teoretickou, někdy v případě ohrožení, ale rovinu praktickou ve formě výcviku a výuky, kterou by měli absolvovat všichni občané při dosažení určitého věku. Stát nám dává základní jistoty, jako je bezpečí života, možnost prožít štěstí nebo právo vlastnit a my bychom měli být schopni se pro tyto hodnoty obětovat. Zarazil mě článek v mediích, který tvrdil, že podle průzkumu je ochotna za tento stát bojovat pouhá čtvrtina mladých lidí. Byla-li by to pravda, je to obrovské selhání morálních autorit, výchovy mládeže i státní organizace. Může se na tom podílet i vymizení přípravy k obraně vlasti. Žijeme v blahobytu a pohodlí, starosti s válkou a nebezpečným světem jsme přenechali profesionální armádě.

Podíváme-li se do zahraničí, k sobě poctivé společnosti jsou si těchto nedostatků vědomé. Rakousko odmítlo v referendu zrušení základní vojenské služby, Francie zavedla branný kurz, povinné cvičení zavádí Švédsko, problém se opakovaně diskutuje v Německu. A světe div se, podle zpráv jsou tyto aktivity ve svých zemích populární.“

O jiný názor jsem požádal emeritní farářku Čs. církve husitské Michaelu Procházkovou:

„Všeobecná branná povinnost – to je přece vynikající věc. Mladý člověk se naučí disciplině, kooperaci, naučí se postarat sám o sebe a naučí se zacházet i se střelnou zbraní. Pozná, jak je střelná zbraň nebezpečná a že to není žádná hračka. A když si po skončení základního vojenského výcviku vezme svou zbraň a výstroj domů, je připraven kdykoli bránit svou vlast proti nepříteli. Navíc ví, že může věřit své vládě, protože vláda věří jemu. Má to jedinou podmínku: musí jít o skutečně demokratický stát a demokratickou vládu. Tohle může v Evropě fungovat jenom ve Švýcarsku, kde je běžné referendum a kde se například vláda svých občanů zeptá, zda se pustit do výstavby obrovského a drahého díla s tím, že na předem danou dobu (nikoli dočasně na jeden „furt“) bude muset mírně zvýšit daně. Není to nic nového: podobný model praktikovala monoteistická starozákonní izraelská kmenová komunita, která musela uhájit své bytí uprostřed moře polyteistických nepřátel. Všeobecná branná povinnost může být nutnost pro přežití národa – což je právě patrné na Izraeli starozákonní stejně jako dnešní.

Když ale vidím, že se nás naše vláda snaží zatáhnout do nesmyslné a sebevražedné války v Evropě, zavedení všeobecné branné povinnosti bych považovala za tragédii. Zavedení branné povinnosti bych schválila jen v případě, že u našich hranic budou opět hordy nacistických hrdlořezů jako v roce 1938."

Jak vidno, pravda má vždycky víc než jednu tvář, dodává Petr Žantovský.