Bývalý europoslanec a zahraničněpolitický expert Motoristů sobě Jan Zahradil zveřejnil rozsáhlý komentář k hlasování o vstupu České republiky do Evropské unie v roce 2003. Připomněl okolnosti, o kterých se podle něj dnes téměř nemluví, přestože právě tehdy podle něj část německé politické reprezentace otevřeně útočila na Benešovy dekrety a snažila se zpochybnit český vstup do Unie.

Zahradil zdůrazňuje, že u tehdejších jednání osobně byl. Právě proto podle něj dobře ví, jak silný tlak se v závěru přístupových rozhovorů kolem Benešových dekretů odehrával. Připomíná hlasování Evropského parlamentu z 9. dubna 2003, kdy se rozhodovalo o přijetí deseti nových členských zemí včetně České republiky.

Česká republika tehdy podle Zahradila získala pouze 489 hlasů, což bylo ze všech kandidátských zemí nejméně. Ostatní státy podle něj získávaly často výrazně přes pět set hlasů. Důvod byl podle bývalého europoslance jasný. Proti českému vstupu hlasoval celý klub CSU vedený Berndem Posseltem a také téměř polovina europoslanců CDU.


Zahradil zároveň připomíná veřejná vyjádření europoslanců CSU před samotným hlasováním. Ti tehdy tvrdili, že chtějí české politické scéně vyslat signál, že „rány způsobené vyhnaným Němcům jsou stále otevřené“ a že je potřeba je léčit dialogem. To vše podle Zahradila navzdory tomu, že už od roku 1997 platila Česko německá deklarace.

Velkou část komentáře věnuje právě Berndu Posseltovi. Připomíná jeho ostrá vyjádření po hlasování Evropského parlamentu, kdy zdůvodňoval odmítavý postoj CSU usnesením české Poslanecké sněmovny z dubna 2002. Posselt tehdy kritizoval český parlament za podporu „dekretů bezpráví z tragické minulosti“ a tvrdil, že pokračující existence dekretů představuje porušování lidských práv.

Právě na toto usnesení Poslanecké sněmovny se Zahradil soustředí. Připomíná, že český parlament tehdy jednomyslně schválil stanovisko, podle kterého jsou právní a majetkové vztahy vzniklé na základě poválečných zákonů a Benešových dekretů „nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné“.

Podle Zahradila je důležité i to, kdo tehdy usnesení podpořil. Vedle premiéra Miloše Zemana a předsedy Sněmovny Václava Klause se za něj postavil také prezident Václav Havel. Právě to podle bývalého europoslance ukazuje, že tehdejší česká politická reprezentace považovala tlak na zpochybnění dekretů za vážný problém bez ohledu na stranické rozdíly.

Zahradil zároveň připomíná, že samotné usnesení nevzniklo náhodou. Bylo reakcí na sílící tlak části německé politické reprezentace i sudetoněmeckých organizací v průběhu přístupových rozhovorů mezi Českou republikou a Evropskou unií v letech 2001 až 2002.


Ani po vstupu České republiky do Evropské unie ale tlak podle něj neskončil. Zahradil připomíná začátek roku 2009, kdy Česká republika přebírala předsednictví v Radě Evropské unie. Bernd Posselt tehdy znovu vyzval Českou republiku ke zrušení Benešových dekretů a označil je za „protievropské“, „rasistické“ a za „rakovinný nádor v evropském právním pořádku“.

Právě tuto část komentáře nechává Zahradil prakticky bez dalšího vysvětlování. „Tolik fakta. Záměrně je nekomentuji. Komentují se sama,“ uzavírá svůj text.

Celý komentář Jana Zahradila tak připomíná období, kdy se otázka Benešových dekretů stala jedním z nejvýbušnějších témat českého vstupu do Evropské unie. Bývalý europoslanec zároveň naznačuje, že dnešní debaty kolem sudetoněmeckého landsmanšaftu a Bernda Posselta nelze oddělit od politických střetů, které se kolem dekretů vedly už před více než dvaceti lety.