Tvrzení, že Německo zahájilo druhou světovou válku částečně proto, že bylo finančně vyčerpané, může znít provokativně. Po desetiletích výkladu zdůrazňujícího především ideologii, revanšismus a expanzivní rasovou doktrínu Třetí říše se však stále častěji objevuje analytický pohled, který ukazuje, že k válce vedl i tvrdý ekonomický tlak. Hospodářský model nacistického Německa byl vnitřně nestabilní a bez další expanze dlouhodobě neudržitelný.
Oficiální narativ takzvaného nacistického hospodářského zázraku jako prudký pokles nezaměstnanosti, rozsáhlé veřejné práce a rychlá industrializace dlouho zakrýval skutečnost, že tento růst nebyl výsledkem produktivity a zdravého ekonomického rozvoje, ale masivního státního zadlužování. Nešlo o oživení ekonomiky v tržním smyslu, nýbrž o centralizovaný deficitní experiment řízený státem, který byl od počátku založen na dočasných a účetně skrývaných řešeních.
Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 režim zahájil rozsáhlé infrastrukturní programy a především bezprecedentní přezbrojení. Výstavba dálnic, růst armády a militarizace průmyslu vytvořily pracovní místa a politicky posílily režim, avšak ekonomická realita byla jiná. Německá ekonomika nebyla schopna generovat dostatek skutečné hodnoty, aby tyto výdaje dlouhodobě unesla. Stát proto začal systematicky skrývat skutečný rozsah dluhu.
Klíčovou roli v tomto procesu sehrály takzvané MEFO směnky. Šlo o sofistikovaný systém stínového zadlužení, kdy byly zbrojařské podniky placeny prostřednictvím směnek vydávaných fiktivní společností Metallurgische Forschungsgesellschaft. Tyto závazky nebyly formálně vedeny jako státní dluh, přesto za nimi stála implicitní garance říšského ministerstva financí. Banky je diskontovaly, průmysl vyráběl a stát udržoval iluzi fiskální stability. Tento mechanismus však pouze oddaloval nevyhnutelné.
Na konci třicátých let se skrytý dluh nahromadil do takové výše, že jej již nebylo možné dále rolovat bez závažných následků. Stát musel tisknout další peníze, aby financoval mzdy v zbrojním průmyslu, přičemž vyráběná produkce nebyla exportovatelná a negenerovala devizové příjmy. Inflace byla po většinu času uměle potlačována tvrdými mzdovými a cenovými regulacemi, které zároveň deformovaly celé hospodářství. Ekonomika Třetí říše se postupně stávala tlakovaným systémem bez možnosti mírového uvolnění.
Zásadním problémem se zároveň stal zahraniční obchod. Německo nedisponovalo dostatečnými zásobami strategických surovin (zejména ropy, kaučuku a některých kovů), které byly nezbytné pro moderní válku i průmyslovou výrobu. Ideologický koncept autarkie se ukázal jako nefunkční. Do roku 1938 se země ocitla v akutní platební krizi, neměla dostatek zlata ani cizích měn k financování dovozu a hrozilo zastavení celého výrobního aparátu. Podle komplexní historicko-ekonomické analýzy obsažené v knize The Wages of Destruction je právě z nedostatku strategických zdrojů a deviz, a z rostoucí finanční tísně, možné vysvětlit, proč nacistické Německo směřovalo k válce.
Vedení nacistického režimu tak stálo před zásadní volbou. Buď zastavit zadlužování a omezit výdaje, což by vedlo k návratu masové nezaměstnanosti a pravděpodobnému politickému kolapsu — nebo se pokusit získat potřebné zdroje násilím. Hitler a jeho nejbližší okolí tuto dilematickou situaci chápali velmi dobře. Zachování míru by znamenalo přiznání ekonomického selhání.
Anšlus Rakouska v roce 1938 proto nebyl pouze ideologickým krokem, ale i cíleným finančním zásahem. Okamžitá konfiskace zlatých a devizových rezerv Rakouské národní banky poskytla Berlínu krátkodobou likviditu, která umožnila udržet režim při životě o několik dalších měsíců. Podobný scénář by mohl nastat i po okupaci Československa, kdy by Německo mohlo získat měnové rezervy i průmyslovou kapacitu. Taková akce by podle ekonomických historiků mohla oddálit kolaps ekonomiky o další omezenou dobu.
Tento ekonomický mechanismus expanze však není pouze historickou záležitostí třicátých let. Někteří současní analytici upozorňují, že v mírně odlišné podobě lze obdobné tendence pozorovat i v dnešní Evropě. Zejména Francie, která se dlouhodobě potýká s vysokým rozpočtovým deficitem, rychle rostoucím státním dluhem a strukturálními problémy ekonomiky, stále častěji používá jazyk válečné mobilizace a bezpečnostního ohrožení. Veřejná debata se posouvá od otázek zadlužení a ekonomických reforem k tématům zbrojení a geopolitického konfliktu. Kritici upozorňují, že důraz na vnější hrozby může sloužit jako nástroj k zakrytí hlubších hospodářských potíží. Nejde o přímé historické srovnání, ale o varovnou paralelu ukazující, jak snadno se ekonomická slabost může být maskována strategií konfrontace.
Psali jsme: Migrace zničí Evropu. Rajchl varoval před pádem EU i cenzurou
Invaze do Polska a následná blesková válka proti západní Evropě pak představovaly vyvrcholení nacistického ekonomického modelu. Po porážce Francie Německo zavedlo systém okupačních nákladů, které fakticky znamenaly masivní transfer zdrojů z francouzské ekonomiky do německé státní pokladny. Okupovaná Evropa se stala zdrojem potravin, surovin, pracovní síly i financí, bez nichž by se hospodářství Třetí říše zhroutilo již na počátku války.
Hitler do války nevstoupil náhodně ani z čiré ideologické posedlosti. Byl k ní dotlačen logikou systému, který sám vybudoval. Mír by znamenal bankrot, odhalení finanční prázdnoty a pravděpodobný rozpad režimu. Agrese byla ekonomicky posledním možným únikem.
Z tohoto pohledu nezačalo Německo druhou světovou válku proto, že se cítilo neporazitelné, ale protože v ekonomickém smyslu už stálo na pokraji porážky. Válka nebyla pokračováním úspěchu, ale zoufalým pokusem zakrýt kolaps.
Použité zdroje: 1. Mefo bills and Nazi rearmament; 2. The Wages of Destruction – Adam Tooze; 3. German occupation of Europe: economic exploitation; 4. The Nazi War Economy
(Kyncl, prvnizpravy.cz, foto: zai)
