Ti dokonce ani nezabránili budoucímu premiérovi pronést slova, že „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony a uvádět je v život. Slibuji na svou čest, že budu zastávat svůj úřad svědomitě a nezneužiji svého postavení.“  čl.69 odst. 2.

Klíčová slovní spojení byla  slibuji věrnost, budu zachovávat a uvádět v život, zastávat svědomitě  a nezneužívat postavení.  Navíc dodal několik optimistických slov, řekněme nepožadovaných protokolem, ale typických pro své často neformální projevy. Ta se obvykle dotýkají jemnocitu některých občanů a dokonce i politiků, kteří se cítí být arbitry elegance v českém politickém prostředí.

To, co u jeho kritiků vyvolává běsi morálního a politického nihilismu, jako by převzaté z Dostojevského slavného textu, se při našem svatém tažení na Západ díky jim dostáváme na proklínaný Východ,  neboli Rusko druhé poloviny 19. století.  Téma, řekli bychom s lehkou ironií, jako stvořené pro předvánoční čas, jehož protagonisty na ponuré scéně české politiky hrají a jsou modelovány názory zmatených demiurgů, kteří se začínají obávat svého zapomnění.

Nejčastěji se vracejí domněle dotčení ke střetu zájmu potenciálnímu, zdánlivému nebo skutečnému, což je vějíř interpretací a desinterpretací těchto pojmů v rozsahu téměř nekonečném. Podezření a dokazování tohoto trestného činu se v českém prostředí dostává do kontaktu s poetikou právní praxe a dokonce i s názory právo jako minimu morálky, o kterou se opírá veterinář a poslanec Zdeněk Hřib ve své rychlopalbě na Andreje Babiše. Ta je převzata z rakouské právní školy Georga Jelinka, aniž vzal český pirátský poslanec v úvahu školní naučení, že „...ve vztahu stát vs. občan morálka své místo nemá, neboť vliv státu na život občana je striktně limitován právě právními normami, které stát nesmí v žádném případě překročit….a tím má být zaručena ochrana práv a svobod každého jednotlivce.“

Porušení daného slova, nebo v případě Andreje Babiše slavnostního slibu, může sice být součástí politického folkloru, ale především jde o možné porušení zákona a rozhodnutí příslušné soudní instance. Proto není možné přinutit staronového premiéra k tomu, aby zavrhl členy své rodiny a pro uspokojení několika Pirátů jim upřít  dědické řízení v případu svého skonu z jakékoliv příčiny. Míra cynismu, se kterou někteří lidé tento akt vyžadují, je sice dána mírou nevědomosti, až hlouposti, ale v zemí, kde právo kulhá nejméně na jednu nohu, to není nic nepochopitelného.